Evropské státy budou v nejbližších letech čelit rostoucím škodám kvůli častějším požárům, záplavám nebo vlnám sucha a vedra. Účet za ně šplhá ke stamiliardám a stále se zvyšuje s tím, jak se vzdaluje naděje na udržení růstu teploty pod kontrolou. Politici proto začínají vedle dekarbonizace řešit otázku, jak se na přicházející živelní katastrofy připravit a z čeho budeme následné škody platit.
Extrémní počasí si v Evropě vyžádá škody v řádu desítek až stovek miliard EUR. Pokud teplota stoupne jen o 1,5 °C, vyžádají si škody celkem okolo 40 miliard EUR ročně, v případě oteplení o 2 °C to ale bude už přes 80 miliard. A pokud by nakonec teplota globálně vyrostla o 3 °C, zaplatí za to evropské ekonomiky na 175 miliard EUR každý rok, což jsou pro představu zhruba tři roční rozpočty České republiky.
Tady si můžete připomenout, jak se klimatická změna v praxi projeví na území Čech, Moravy a Slezska:
Klimatické škody zasáhnou všechny, nejvíc jižní státy
Protože dekarbonizace postupuje relativně pomalu, dá se počítat spíš s horšími scénáři. Thinktank Bruegel vydal v létě analýzu, podle které se zatím evropské instituce viditelně soustředí na opatření, která mají zmírnit oteplování a zabránit rychlejšímu nárůstu teploty. Prosazování takzvaných mitigačních plánů, jako je například balíček Fit for 55, ale postupuje pomalu a jednotlivá opatření v průběhu projednávání ztrácejí na síle. Cíl udržet nárůst teploty pod úrovní 1,5 °C se tak spíš vzdaluje, a s tím se naopak přibližuje potřeba začít vedle mitigace řešit i adaptaci. Tedy to, jak se v Evropě bude dát žít ve změněných klimatických podmínkách.
Nárůst globální teploty se na evropském území projeví častějším extrémním počasím, to ale nebude mít všude stejnou podobu. Zatímco jižní státy budou častěji trápit vlny veder a sucho, na severu jsou pravděpodobnější záplavy a prudké srážky. Zásadní problém to bude hlavně pro italské, španělské nebo portugalské zemědělství. Pokud státy nezvládnou včasnou a efektivní adaptaci, znamenalo by to pro jižní Evropu ztrátu úrodné půdy a zemědělských výnosů o víc než polovinu současného stavu do konce století.
Také odhady celkových ekonomických dopadů naznačují, že rostoucí teploty zasáhnou nejvýrazněji právě jižní státy. Při nárůstu teploty o 2 °C to pro jihoevropské země znamená pravděpodobné snížení HDP o 1,3 procenta, zatímco v celoevropském průměru to vychází na 0,7 procent. V případě oteplení o 3 °C pak jih a jihovýchod kontinentu může zažít hospodářský propad až o 2,8 procenta HDP, zatímco na sever od Alp se očekává pokles ekonomiky jen v intervalu od 0,2 do 0,6 HDP.
Bezpečná doprava nebo energetika bude stát víc peněz
Vyšší teplota, sucho a častější požáry či prudké bouře budou znamenat také vyšší výdaje do infrastruktury. V energetice bude například potřeba vymyslet, jak chladit jaderné reaktory, pokud nebude dostatek vody. Samostatnou výzvou je ekonomika a provoz vodních přečerpávacích elektráren. Vedle toho se bude potřeba vypořádat s rostoucí spotřebou elektřiny, protože s nástupem vysokých teplot přibude dní, během kterých je potřeba klimatizace.
Podobně to platí i pro jinou než energetickou infrastrukturu. Extrémní počasí může výrazně zhoršit životnost některých dopravních staveb, které byly projektované na jiné podnebí a teploty. Samostatnou kapitolou je pak infrastruktura v oblastech, kde se nově budou častěji objevovat záplavy či prudké deště, nebo v místech poblíž tajících ledovců. Tam hrozí i rizika spojená s nestabilitou povrchu půdy. Zpráva také zmiňuje častější lesní požáry nebo invaze škůdců v důsledku ztráty lesních porostů.
Politiky proto začíná stále víc trápit otázka, jak se na takové výdaje a škody připravit, když už se jim nejspíš nebude možné vyhnout. Podle thinktanku Bruegel bude účinná adaptace vyžadovat úzkou spolupráci mezi celoevropskými orgány a jednotlivými členskými státy. Většina dopadů klimatické změny se totiž neomezí jen na území jedné země a navíc by bylo poměrně neefektivní, kdyby aktivita jednoho ze států vedla k tomu, že se situace zhorší v jiném. Takový případ by mohl snadno nastat třeba v hospodaření s vodními zdroji, kde se snadno může stát, že výstavba přehrad nebo jiná opatření na velkých vodních tocích zapříčiní nedostatek vody v sousedním státě. Podobná situace ale platí i pro šíření invazních druhů nebo škůdců.
Sdílet můžeme hasičskou techniku nebo satelitní data
Analytici také zkoumali, jaká opatření by měl zaštítit přímo Brusel a jaká by měla zůstat v gesci jednotlivých evropských vlád, aby to odpovídalo principu subsidiarity – tedy, že na vyšší úrovni se řeší jen a právě takové otázky, u kterých by to na nižší úrovni nevedlo k uspokojivému výsledku. Podle nich by unijní instituce měly například zpřístupnit a sjednotit data o tom, jak se na evropském území vyvíjí klimatické podmínky, sdílet výzkumné poznatky nebo zpřesnit modelování a předpovědi počasí i podnebních jevů.
Další oblastí je společný evropský pohotovostní systém, který by se aktivoval vždy, když například na území jednoho státu dojde k vážné živelní pohromě. V takových situacích totiž často státy zjistí, že na katastrofy takového rozměru není jejich domácí záchranný systém zdaleka připraven. Základy podobného systému vzájemné evropské výpomoci v případě náhlých událostí jsou už v současnosti funkční a využívané, dalo by se ale zapracovat na rychlejším rozhodování a navýšení kapacit.
Samostatnou otázkou jsou pak preventivní adaptační opatření. Jejich smyslem je snížení pravděpodobnosti ztrát na životech, přírodě, zdraví a majetku lidí, pokud už se nedá zabránit výskytu rozsáhlých katastrof. Mezi taková adaptační opatření patří například sdílení výkonné hasičské letecké techniky nebo využití satelitních dat k včasnému varování na celoevropské úrovni.
Ve hře je i nový systém státního pojištění
Analytici ale poznamenávají, že stávající nástroje do budoucna nebudou stačit, navíc se zaměřují jen na snížení vznikajících škod díky včasné reakci. V současnosti ale neexistuje vhodný nástroj, který by například státům, obcím a domácnostem pomáhal s rekonstrukcí a obnovou poté, co danou oblast zasáhnou například povodně, vichřice, rozsáhlý požár nebo ničivé sucho. Doporučují proto zavést systém evropského pojištění pro státy, které by do něj na jedné straně vkládaly část prostředků, na druhé z něj mohly čerpat v případě nouze, ale i za situace, kdy chtějí investovat do dalších preventivních opatření. Systém by tak nabízel jak pomoc státům výrazněji zasaženým živelními pohromami, tak státům, které v adaptaci nejvíc pomáhají.
I v tomto případě platí, že základy podobného systému už jsou částečně položené. Existuje Evropský fond solidarity, kde je k dispozici ročně až 500 milionů EUR pro případy nenadálých škod a katastrof. Podmínky pro jeho čerpání jsou ale relativně přísné, půl miliardy EUR také nemusí stačit, protože podle stávajících odhadů mohou jen samotné záplavy vyvolat celkové škody v řádech stamiliard. Fond je nadto zaměřený jen na opatření krátko- a střednědobá, na dlouhodobé investice se využít nedá. Chybí v něm i prvek, který by státy motivoval řešit adaptaci předtím, než k vážným škodám dojde.
Toho se týká nakonec i poslední doporučení zmíněné analýzy. Víceleté rozpočtové rámce, podle kterých se vypočítávají evropské fondy, by se měly výrazněji zaměřit na podporu zemědělských oblastí a regionů, kde s přibývající teplotou hrozí nejvyšší škody. Měl by vzniknout zvláštní finanční nástroj na podporu té části infrastruktury nebo hodnotového řetězce, jejíž výpadek by výrazně zasáhl ekonomiky ostatních evropských států. To se může týkat energetiky, ale třeba i potravinářství. Znamenalo by to ovšem, že stávající evropské fondy začnou být štědřejší směrem k jihoevropským státům, nebo třeba k Balkánu.
