Austrálie vypravila celosvětově první tanker s dodávkou tekutého vodíku, tamní premiér to označil za začátek éry nového průmyslu založeného na výrobě a vývozu čisté energie. Ačkoliv je vodík jednou z nejnadějnějších energetických komodit, která má potenciál do budoucna proměnit celý globální systém výroby a ukládání energie, radost z australského prvenství je trochu předčasná. Upozorňují na to například analytici portálu Bloomberg NEF.
Zmíněná dodávka tekutého vodíku se totiž vyrobila z hnědého uhlí. Jde o výsledek nákladného pilotního projektu “Vodíkový energetický dodavatelský řetězec (HESC)” z roku 2018, do něhož zamířilo přes půl miliardy dolarů, z toho přes 57 milionů investovala australská vláda.
Cílem projektu má být nastavení modelu tržně konkurenceschopné výroby a exportu vodíku s nízkou uhlíkovou stopou. Projekt proto předpokládal technologie pro zachytávání uhlíku, s jeho pomocí by měl v ostré fázi vyrábět 225 000 tun uhlíkově neutrálního vodíku ročně.
Jenže systém pro ukládání uhlíku zatím neexistuje a není ani zřejmé, jaký objem vodíku vlastně slavnostně vypravená loď měla na palubě. Nedá se tak ověřit, jestli pilotní fáze projektu opravdu přinesla energetickou komoditu, která má potenciál ekonomicky uspět a zároveň snížit emise CO2.
Analytici z Bloomberg NEF navíc upozorňují, že výroba vodíku z hnědého uhlí je technicky náročnější, nákladnější a emisně víc zatěžující než konkurenční metoda, která vodík vyrábí elektrolýzou na bázi obnovitelných zdrojů energie.
Ačkoliv zatím není žádná mezinárodně uznávaná definice čistého vodíku, při využití dostupných metod měření emisí je zřejmé, že mezi oběma výrobními postupy je zásadní rozdíl v emisích, konkrétně asi 40 kg CO2 na jednotku vyrobené energie (v gigajoule). A to by znamenalo, že se takto vyrobený vodík nevejde například do evropských pravidel pro posuzování čisté energie.
Firmy, které stojí za projektem HESC, navíc slibovaly, že přinese celkovou úsporu emisí na úrovni 1,8 milionu tun ekvivalentu CO2 ročně. Jenže analytici upozrňují, že elektrárna, s jejíž pomocí nyní v projektu vodík vzniká, vyprodukuje ročně téměř 17 milionu tun CO2.
Emisní zátěž je sice možné snížit právě technologií pro zachytávání a ukládání uhlíku, to ale celou výrobu opět prodraží a zkomplikuje. Ve srovnání s technologií pro výrobu vodíku na bázi obnovitelných zdrojů energie tak ani v takovém případě nepůjde o efektivní řešení, uzavírají analytici Bloomberg NEF. Dosud největším přínosem australského projektu je tak podle nich tanker, který je schopný převážet tekutý vodík po moři. Jeho kapacita je 1250 metrů krychlových a dokáže zajistit převoz vodíku zchlazeného na -253 stupňů Celsia.
