Automobilům poháněným zeleným vodíkem se nedaří v oblíbenosti a rozšířenosti překonat vozidla s elektromotorem. V cestě jim stojí zejména nedostatek infrastruktury a malý objem skutečně ekologicky vyrobeného vodíku. I přesto však mají už nyní oproti klasickým elektromobilům dvě výhody – rychlejší tankování a nižší hmotnost.
První vodíkový motor vyvinul před více než dvěma sty lety francouzský vynálezce Francois Isaac de Rivaz – byl poháněn kombinací vodíku a kyslíku a zapalován elektrickou jiskrou. Od té doby se motory výrazně změnil, přibyly zejména palivové články, jejich princip ale zůstává v podstatě stejný. Základ tvoří chemická reakce, která pohání elektromotor. V případě klasického elektromobilu energii k pohonu auta dodávají baterie.
Z nádrže vodíkového vozu vstupuje vodík do palivového článku, kde se mísí s kyslíkem a následnou chemickou reakcí vzniká voda a elektřina, která pohání kola. Pro plynulý provoz je mezi elektromotor a palivový článek zařazena i malá vyrovnávací baterie. Ta dokáže – například při brždění – přebytečnou energii akumulovat, nebo ji při nedostatku – třeba při jízdě do kopce – zase dodávat.
Rychlé tankování a dlouhý dojezd
Velkou výhodou vodíkových vozů je jejich malá hmotnost, která se pozitivně odráží na spotřebě. A velmi praktická je i rychlost tankování, která je srovnatelná s dobou tankování automobilů s benzinovým či dieselovým motorem. V případě elektromobilů musíme počítat minimálně s desítkami minut, ale většinou spíš s hodinami.
A v současnosti je srovnatelná i cena paliva, která se sice většinou stanovuje uměle, ale na volných trzích se pohybuje na úrovni benzínu. Oproti klasickému elektromobilu je tedy provoz vodíkového paliva dražší. Podle vodíkového kolegia by se však cena vodíku měla v následující dekádě snížit na polovinu. Naopak dojezdová vzdálenost je delší u vodíkových aut. Na plnou nádrž ujedou 500 až 700 km, tedy podobnou vzdálenost jako konvenční auta.
Zatím největší překážkou k masovějšímu rozšíření vozů s vodíkovým pohonem je celosvětový nedostatek čerpacích stanic. V České republice zatím existuje pouze jedna vodíková čerpací stanice, a to v Neratovicích. Je ovšem neveřejná a vznikla již v roce 2009 pro jeden autobus společnosti Arriva, který však byl před dvěma lety vyřazen z provozu. Nyní ale vznikají tři veřejné čerpací stanice sítě Benzina a další čtyři jsou v plánu.
Náročná přeprava a riziko vznícení
Vodíková vozidla mají také menší energetickou účinnost než elektromobily a pouze omezenou možnost rekuperace. Zpětné nabíjení je totiž možné jen do velikosti vyrovnávací baterie. Náročná je i přeprava vodíku, který musí být uchováván při teplotě -253 °C. Rizikem je i fakt že vodík je extrémně reaktivní, a tudíž hrozí jeho předčasné vznícení. Podobně jsou na tom ale i konvenční vozidla, a přesto benzínové a dieselové vozy běžné používáme.
Nevýhodou je i množství a způsob, kterým se zelený vodík v současnosti vyrábí – vzniká jako vedlejší produkt při energetické výrobě. Jako zelený vodík se pak označuje ten, který se vyrábí z obnovitelných zdrojů energie. Prakticky všechen vodík nyní vzniká při spalování fosilních paliv. Dobrou zprávou ale je, že se stále zvyšuje objem vodíku, vyrobeného způsobem šetrným k životnímu prostředí.
To vše doplňuje malá nabídka osobních vozů a jejich poměrně vysoká cena. V blízké budoucnosti tak boom v užívání osobních vodíkových vozů nemůžeme očekávat. Větší využití pro pohon pomocí vodíku je zatím pravděpodobnější v hromadné a nákladní dopravě.
