
ČEZ chce provozovat Temelín i Dukovany 80 let. Jak se od svého spuštění elektrárny proměnily? Co všechno bude v příštích letech potřeba modernizovat? A je v jaderném světě 80 let provozu skutečně maximum? Hostem našeho podcastu byl Bohdan Zronek, ředitel divize jaderné energetiky a člen představenstva skupiny ČEZ.
Kdo rozhoduje o tom, jestli bude jaderná elektrárna pokračovat v provozu?
My jsme zodpovědní za provoz, my se musíme umět rozhodnout. Ale musíme si to také umět odpracovat a obhájit. To znamená, že je řada podmínek, které musíme splnit. Atomový zákon nám dává povolení k provozu, takzvanou licenci, na dobu neomezenou. Ale jednou z podmínek je každých 10 let provést periodické hodnocení bezpečnosti. A to dnes znamená v podstatě položit na stůl řádově 15 000 stran podkladů, analýz a dokumentace, které potvrzují, že můžeme dalších 10 let bezpečně provozovat.
Existuje hranice, za kterou už prodlužování provozu nedává smysl?
Určitě se nedá uvažovat o tom, že pojedeme do nekonečna. Původně předpokládané doby provozu byly stanovené hodně konzervativně od stolu bez zkušeností toho, jak rychle bude dotčená technologie stárnout a jak se bude chovat v průběhu času. Dnes těch zkušeností máme mnohem víc. Takže před pár lety, když se začalo někde uvažovat až o 60 letech provozu, tak to vypadalo skoro jako sci-fi. Úplně stejně jako sci-fi pak vypadala osmdesátka.
Takže možná se dostaneme ke stovce?
Už dnes některé společnosti diskutují, jestli by stovka byla technicky dosažitelná. Věřím tomu, že určitě jo. Ale máte to jako s autem. I u auta musíte mít technickou prohlídku, abyste mohli jezdit. A když to auto v nějakém okamžiku zestárne, tak si musíte říct, jestli chcete opečovávat veterána a jezdit veteránem. Anebo jestli už nedává smysl pořídit si něco nového.
Jak se modernizuje elektrárna, která byla postavena před desítkami let?
V elektrárně se dá vyměnit skoro všechno. Co se vyměnit nedá, je reaktor, respektive tlaková nádoba reaktoru. To by bylo natolik nákladné, že už dává větší smysl postavit nový zdroj. Na druhou stranu naše nádoby reaktorů jsou v dobrém stavu a umožňují nám uvažovat o opravdu dlouhé době provozu, která může výrazně přesáhnout i 80 let. A je to i díky tomu, že je umíme dobře provozovat a že kolegové paliváři umí poskládat aktivní zónu reaktoru. Takže neutrony, které vylétávají z paliva, tak většinou spotřebujeme uvnitř reaktoru a fluence neutronů na nádobu je méně než poloviční oproti původním předpokladům.
A jaké technologie se kompletně vyměňují nebo modernizují během provozu?
Typický příklad je systém kontroly a řízení. To je vždy záležitost na několik desetiletí. V Dukovanech už jsme ho vyměnili a teď připravujeme v podstatě druhou etapu. Úplně stejně nyní prochází upgradem systémů kontroly a řízení Temelín. Je to v našich podmínkách docela unikátní projekt rozložený do několika odstávek a do deseti let. A nestojí nás ani den provozu navíc. To znamená, děláme to během stávajících odstávek krok za krokem a po etapách. Úplně stejně jsme dříve provedli výměnu průtočných částí turbín. Měníme i řadu čerpadel, ventilů, potrubí… A často ani ne tak zařízení, která doslouží, ale ta, u kterých hrozí, že by dosloužit mohla.
Jak se podaří zvýšit výkon elektrárny bez výstavby nových bloků?
Má to několik rovin. Elektrárny byly vyprojektované před už několika desetiletími v dobách, kdy jsme neměli dostupnou řadu technologií a precizních nástrojů. Jak v projektování, tak modelování různých dějů. A logicky tam, kde nebylo tolik jistoty, tak se vnášel velký konzervatismus. Dnes, když umíme dobře sledovat stav zařízení, umíme dobře predikovat vývoj parametrů a stav systémů, tak můžeme využít projektové rezervy a s výkonem se posunout jak na straně reaktoru, tak i například na straně sekundárního okruhu, kde výměnou zařízení za jiné, nové, s lepší účinností dostáváme někde jednotky a někde desítky megawattů.
Jak si tedy v oblasti jaderné energetiky Česko vede ve srovnání se světem?
Dneska bych řekl, že se vůbec nemáme za co stydět. Jsme uznávaný provozovatel a obě naše jaderné elektrárny jsou velmi dobře hodnocené v celosvětovém měřítku. Nebojíme se srovnávat s kýmkoli na světě. A nakonec takovým obrazem je i to, že k nám spousta společností jezdí na benchmarking, vyměňovat si zkušenosti a podívat se na to, jak by se co dalo dělat.