Kolik emisí skleníkových plynů je za jedním domem? Dají se snížit rekonstrukcí? A jak se to dá vlastně spočítat? Na to se zaměřuje projekt, k jehož vzniku přispěly i české instituce.
Energetická spotřeba budov stojí za cca 17 % emisí skleníkových plynů. Touto optikou jde především o to, čím se v nich vytápí a z jakých zdrojů berou elektřinu, roli ale hraje i to, zda jsou zateplené, jak mají vyřešené větrání a jestli v nich je energie využívaná efektivně. Uhlíková stopa budov by ale správně měla zahrnovat i emise, které jsou “skryté” třeba ve stavebním materiálu či logistice spojené se stavbou a demolicí.
Právě rozsah takové uhlíkové stopy domů se pokouší zjistit výzkumný projekt INDICATE. Tento projekt, který iniciuje Česká republika, Irsko a Španělsko, se zaměřuje na shromažďování a analýzu kvalitních dat o budovách, která jsou klíčová pro úplnou dekarbonizaci odvětví. V rámci něj bylo zpracováno 50 případových studií různých typů budov, včetně rodinných a bytových domů, administrativních budov a logistických hal. Cílem bylo zjistit uhlíkovou stopu budov po celý jejich životní cyklus, od výroby a výstavby až po demolici a zpracování odpadu.
Životní cyklus byl stanoven dle metody LCA (Life Cycle Assessment), kdy je nutné provést definici cílů a rozsahu, inventarizační analýzu, hodnocení dopadů a interpretaci výsledků. Vždy bylo počítáno s pesimistickými, realistickými i optimistickými variantami.
Klíčová je provozní náročnost
Studie ukázaly, že největší podíl na emisích mají materiály jako beton a pálené cihly, přičemž největší uhlíkovou stopu zanechávají rodinné domy, a to hlavně kvůli náročnosti jejich provozní fáze. Uhlíková stopa na m2 a rok, kde vstupuje spotřeba energií a vody, vychází u rodinných domů na 66. percentilu na 40,53 kilogramů CO2.
Výsledky projektu také ukázaly, že téměř 2/3 emisí lze ušetřit rekonstrukcí. Dokonce bylo zjištěno, že v některých případech mají rekonstrukce nižší uhlíkovou stopu než novostavby. Čísla však výrazně ovlivní volba zdroje tepla. Uhlíková návratnost opatření se pohybuje mezi 6 měsíci až 4 roky. Po rekonstrukci se počítá s přibližně 386 kilogramovou úsporou CO2 do roku 2050 u jednoho rodinného domu a 766 kilogramy na bytový dům.
Rekonstrukce není renovace
Přitom je nutné rozlišovat mezi rekonstrukcí a renovací. Renovace se zaměřuje na obnovu a modernizaci budovy bez zásadních konstrukčních změn, zatímco rekonstrukce zahrnuje rozsáhlé úpravy včetně nosných prvků. Ačkoli renovace zlepšuje vzhled a funkčnost, často nevede k výraznému snížení uhlíkové náročnosti budovy. U rodinných domů i po renovaci tvoří provozní část až 99 % uhlíkové stopy projektu. K menším úpravám zároveň nejsou k dispozici projektové dokumentace, výkazy výměr a další materiály, s kterými by bylo možné při výpočtu pracovat. Bez hlubších zásahů do struktury a energetických systémů zůstává však ekologický dopad budovy téměř nezměněn.
U nových budov je pak stále běžnější praxe, kdy se k uhlíkové stopě přihlíží už v rámci jejich projektování. Do budoucna by pak informace o uhlíkové zátěži spojené s novostavbou měli být lépe informovaní i zájemci o koupi. Dnes si mohou udělat rámcovou představu prostřednictvím energetických štítků, musí ale počítat s tím, že taková informace není co do emisí CO2 úplná.
