Dekarbonizaci brzdí neefektivní instituce
Snižování emisí naráží spíš na neochotu nebo nízkou efektivitu vlád, než na technologické otázky. Vyplývá to z odborné studie, která se věnovala naplňování dekarbonizačních scénářů. K nim se zavázala většina států světa v rámci takzvané Pařížské úmluvy téměř před deseti lety.
Dekarbonizační cíle mají zaručit, že se podaří udržet nárůst teploty pod 2°C, ideálně pod 1,5°C. Samotné závazky ale nestačí, pokud v praxi nedojde k jejich naplnění. Studie proto hledala odpověď na otázku, “kde to vázne”.
Největší překážky přitom nenašla například u nedostupných technologií nebo u nedostatečných výrobních kapacit, ale na takzvané institucionální úrovni. Tedy v tom, jak kvalitně a efektivně jsou schopné jednotlivé vlády a úřady zavádět dekarbonizační opatření.
Úspěšná 4 %
Podobný jev přitom popisuje i nedávný článek v časopisu New York Times. Odborné porovnání 1500 klimatických politik z posledních 20 let ukázalo, že jen 63 z nich — tedy 4 % — skutečně vedly ke snižování emisí. To znamená, že přes 90 % klimatických politik se zatím víceméně míjelo účinkem a ke snížení emisí skleníkových plynů nepřispělo.
Podle Financial Times přitom mezi premianty ve skutečném snižování emisí patří třeba Norsko, Velká Británie nebo USA. Dekarbonizační politiky v těchto zemích často kombinovaly podporu žádoucích opatření (třeba ve formě daňových úlev nebo investičních pobídek), regulaci nežádoucích jevů a správně nastavené tržní cenové signály (jako jsou například speciální daně na nejškodlivější paliva).
V případě USA a Velké Británie také sehrála velkou roli dekarbonizace velké celostátní infrastruktury, jako je elektroenergetika nebo silniční doprava, které ale trvaly řadu let a probíhaly bez ohledu na to, jaké se právě střídaly u moci vlády.