Klimatická konference OSN v Glasgow (COP 26) skončila dohodou, která se poprvé zaměřila na fosilní paliva jako hlavní příčinu globálního oteplování. Uhelné a ropné velmoci vznesly na poslední chvíli námitky. Dohoda tak sice sklidila potlesk za udržení naděje na omezení globálního oteplování na maximálně 1,5 °C, mnoho států však doufalo v razantnější výsledek.
Dvoutýdenní konference ve Skotsku přinesla významný posun v řešení emisí skleníkových plynů, které vznikají zejména v intenzivní průmyslové výrobě a způsobují oteplování planety. Závěrečná dohoda ale nevyvrátila obavy některých zemí, které jsou dopady klimatické změny přímo ohrožené. A spokojené nejsou ani ekonomicky slabší státy, kterým vyspělé země slibovaly dodatečné prostředky na boj se změnami klimatu.
Snižování, místo úplného konce uhlí
Ke zvratu došlo v závěrečné fázi konference. Hlavním hráčem se stala Indie, kterou podpořila Čínou a několik rozvojových zemí, které mají příjmy z těžby, výroby a prodeje fosilních paliv. Indie při jednání o závěrečné dohodě odmítla ustanovení vyzývající k „postupnému ukončení“ výroby energie z uhlí. Po jednání mezi vyslanci Číny, Indie, Spojených států a Evropské unie byla klauzule narychlo pozměněna. Finální znění dohody mluví o „postupném snižování“ spotřeby uhlí.
„Tato revize odráží národní podmínky rozvíjejících se ekonomik. Snažili jsme se dosáhnout konsensu, který by byl rozumný pro rozvojové země a rozumný pro klimatickou spravedlnost. Stáváme se tak hlasem rozvojových zemí,“ řekl agentuře Reuters indický ministr životního prostředí a klimatu Bhupender Yadav s tím, že pakt „vyčlenil“ uhlí, ale o ropě a zemním plynu pomlčel.
Zdánlivě drobná změna vyvolala ostré reakce jak ze strany některých evropských diplomatů, tak od zástupů například ostrovních států. Některým totiž hrozí, že kvůli rostoucí teplotě a zvyšující se hladině moří přijdou o své území a zcela zaniknou.
„Domníváme se, že jsme byli v netransparentním a neinkluzivním procesu odsunuti na vedlejší kolej,“ uvedla mexická vyslankyně Camila Isabel Zepeda Lizama. „Všichni máme přetrvávající obavy, ale bylo nám řečeno, že nemůžeme text znovu otevřít, zatímco ostatní mohou stále žádat o zmírnění svých slibů.“
Mexiko a další země však prohlásily, že revidovanou dohodu uznají za platnou. „Schválené texty jsou kompromisem,“ uvedl generální tajemník OSN Antonio Guterres. „Odrážejí zájmy, podmínky, rozpory a stav politické vůle v dnešním světě.“
Průlom v dohodách o emisích
Diplomaté potřebovali do finální dohody promítnout vědecky podložené scénáře změny klimatu, ale také politické požadavky států. Právě mezi politickými požadavky bylo potřeba najít kompromis. Dohoda se totiž vztahuje jak na státy ohrožené oteplováním, tak na velké průmyslové mocnosti s velkou závislostí na fosilních palivech, jako je právě Indie a Čína.
Britský předseda jednání na COP26 Alok Sharma proto oznámil, že cílem dohody z Glasgow je pouze “udržet při životě” to, co státy už podepsaly v Pařížské úmluvě v roce 2015. Ta mluví o udržení nárůstu teploty pod 1,5 °C nad úroveň před průmyslovou revolucí. Už v průběhu konference se ale ozývaly hlasy, které tento cíl zklamal jako málo ambiciózní.
Problém je také v tom, že stávající závazky států nestačí ani na naplnění skromnějších cílů Pařížské úmluvy. Podle kvalifikovaných odhadů by naplnění dnešních slibů jednotlivých států vedlo k tomu, že teplota globálně poroste o 2,4 °C. Tomu odpovídá i fakt, že dohoda s Glasgow vyzývá země, aby do příštího roku zpřísnily cíle pro snížení emisí způsobujících oteplování klimatu, především oxidu uhličitého a metanu.
V jednom ohledu to ale nyní státy mají snazší. Země se v Glasgow dohodly na rámcových pravidlech takzvaných uhlíkových kompenzací. Zjednodušeně jde o to, aby si průmyslové státy mohly koupit “kredity”, za které lidé v jiném státě dobrovolně udělají opatření, které sníží emise CO2 v atmosféře. Může jít třeba o rozšiřování zalesněné půdy nebo rozvoj obnovitelných zdrojů energie. To by mělo vést k větší rovnováze, protože ochotné státy budou mít na klimatická opatření peníze, zatímco fosilně závislé státy nebudou muset podstoupit rychlou transformaci.
Znečištění má zaplatit ten, kdo za něj může
Právě peníze byly velmi citlivým bodem jednání o závěrečné dohodě v Glasgow. Bohaté státy se totiž v minulosti zavázaly, že nashromáždí do roku 2020 konkrétní částku, kterou poskytnou rozvojovým zemím jak na odklon od fosilních paliv, tak na adaptaci do nové klimatické reality. Peníze se jim ale vybrat nepodařilo.
Rozvojové státy přitom upozorňují na fakt, že dnešní koncentrace CO2 v atmosféře je historickým výsledkem průmyslových emisí zejména v bohatých státech. Odkazují tak na všeobecně uznávané pravidlo, že za znečištění má platit ten, kdo ho způsobil.
Delikátní finanční problém vyřešila dohoda z Glasgow tak, že zdvojnásobila přislíbenou částku a stanovila nový termín, dokdy ji bohatší státy mají shromáždit. Nově tedy peníze mají být vybrané do roku 2025. OSN bude navíc každý rok monitorovat, jak se daří finance shánět, a průběžně o tom bude jednat každé dva roky. Ročně by mělo k rozvojovým státům putovat kolem 100 miliard dolarů na opatření ke snižování emisí, ale i na adaptaci ke změně klimatu.
Jak se bude tato část dohody naplňovat v praxi, záleží na ochotě bohatších států a také na vzájemné mezinárodní důvěře. Postoj rozvojových států je zatím spíš chladnější, protože dohoda neobsahuje žádné záruky a vyhnula se i otázce odpovědnosti za škody. To je přitom závazek, který už historicky bohatší státy uznaly. Pokud se ale nyní podaří nastartovat investice a ukázat vzájemnou vůli spolupracovat, může se ustanovení dohody z Glasgow na rozdíl od všech předchozích závazků konečně uchytit v praxi.
