Velká Británie se po boku devíti evropských zemí – včetně Německa, Nizozemska a Norska – zavázala k vybudování masivní flotily větrných elektráren v Severním moři. Cílem této strategické iniciativy, kterou koncem ledna v Hamburku stvrdil britský ministr energetiky Ed Miliband, je plná realizace projektu do roku 2050 a další odklon od fosilních paliv.
Hlavním technickým průlomem tohoto projektu je nasazení tzv. hybridních interkonektorů. Na rozdíl od běžných podmořských kabelů, které spojují pouze dvě země, budou nové větrné farmy napojeny přímo na sítě více států současně.
Opatření zvýší efektivitu přenosu, protože energie poputuje přímo tam, kde je v danou chvíli nejvyšší poptávka. Měly by také odpadnout „platby za omezení“: společnost National Grid uvádí, že toto řešení sníží objem plateb vyplácených provozovatelům za to, že elektřinu nevyrábějí v době, kdy je síť přetížená. Díky časovým posunům a rozdílným špičkám v poptávce budou země také moct levně nakupovat přebytky z jiných regionů.
Podle National Grid také ušetřilo stávajících 9 podmořských kabelů (Velká Británie jich má celkem 10) britským spotřebitelům od roku 2023 již 1,6 miliardy liber.
Konkrétní dopady ukáže až praxe
Projekt se ale neobejde bez kritiky: Britští odpůrci varují, že provozovatelé budou moci nakupovat a prodávat energii tam, kde je zrovna nejvyšší cena, což by v dobách nedostatku mohlo paradoxně ceny pro koncové zákazníky zvýšit.
Obezřetnost je patrná i na straně dalších států, které se mají na novém řešení podílet. Například Norsko, které je tradičním exportérem levné hydroenergetiky, se obává, že nadměrný export do zahraničí zvýší ceny pro domácí průmysl a domácnosti. Zavedlo proto pravidla pro omezení vývozu elektřiny, pokud by byla ohrožena domácí nabídka, a dokonce zamítlo povolení pro nový interkonektor do Skotska. Tento postoj podle BBC ukazuje na napětí mezi regionální integrací a národními energetickými zájmy.
Dohoda z Hamburku je přesto poměrně jasným signálem, že Severní moře se stává „elektrárnou Evropy“. Úspěch projektu pak bude záviset na tom, zda se podaří vybalancovat technické výhody sdílené sítě s politickou potřebou chránit národní ceny energií.
