Energetická soběstačnost je ve světle současného dění stále aktuálnější. Jaké vlastně máme v Evropě možnosti, co se týče vlastních či spolehlivých zdrojů energie?
Několik podkladových analýz pro různé vládní a evropské strategie se shoduje, že výroba čistě z obnovitelných zdrojů v Evropě může do roku 2030 přesáhnout 30 % podílu na energetickém mixu. Nepočítají ale s novými technologiemi, jejichž rozvoj se teprve rozbíhá. Jak to tedy je a co je potřeba sledovat?
Solární a větrné elektrárny
Dohromady by mohly mít podíl na celkové výrobě až 25 % (v roce 2050). Záležet bude na tom, jaká bude vstupní cena technologií, která ovlivňuje návratnost a tím i výrobní ceny. U solárních panelů je další otázkou jejich energetická efektivita, která se sice zvyšuje, pořád ale nepřesahuje cca 40 %. Další zvýšení výkonu můžou přinést inovace v akumulaci energie, ať už pomocí zlepšování baterií, nebo skrze větší flexibilitu přenosové soustavy v důsledku digitalizace.
Poměrně jisté ovšem je, že pro výrobu elektřiny ze solárních a větrných zdrojů budou mít optimální podmínky tam, kde je slunečno, větrno a optimálně i moře, které se postará o přirozené chlazení. Solární a větrná energie je tedy poměrně jasnou volbou pro všechny přímořské státy, a čím jižněji a slunněji, tím lépe.
Vodní elektrárny
Vodní elektrárny mají potenciál přispívat k výrobě elektřiny v Evropě asi ze 13 %. Dnešními premianty ve využití vodních elektráren jsou skandinávské státy, relevanci mají ještě v některých balkánských zemích. I tady totiž platí, že jejich stavba a provoz vyžadují příznivé přírodní podmínky. Přečerpávací elektrárny sice produkují čistou energii, zabírají ale dost místa a na krajinu či zemědělství mohou mít i negativní dopady. Proto je jejich umístění potřeba dobře vyhodnotit – a nebudou asi optimální variantou pro státy, ve kterých je naopak problém s odtokem vody.
Bioplyn
Dosavadní studie nepředpokládají, že by bioplynové stanice přesáhly na produkci energie víc než 6 % v evropském souhrnu. Přesto považují bioplyn za důležitý zdroj, a to hlavně proto, že může být s nízkými náklady relativně dobře dostupný bez ohledu na přírodní podmínky. Kapacita bioplynek se může odvíjet i podle toho, jak se dál budou rozšiřovat technologie pro zpracování biopaliv. V současnosti je běžné využití odpadů ze zemědělské nebo lesnické produkce. Další zajímavou perspektivou je výroba navazujících energetických komodit, kde by biomasa sloužila jako vstupní surovina. Takhle se přemýšlí například o vodíku, který by se vyráběl na bázi metanu z biomasy.
Vodík
Už zmíněný vodík je energetickým “zlatým vejcem” posledních měsíců. Dá se vyrobit téměř z jakýchkoliv vstupních zdrojů, hlavní otázkou jsou v současnosti náklady na jeho výrobu a bezpečná a efektivní přeprava. V principu se s ním ale dá zacházet podobně jako se zemním plynem, i proto se předpokládá, že by do budoucna mohl řešit část záložní či akumulační kapacity. Nejnovější studie mezinárodní agentury IRENA předpokládá, že by v roce 2050 mohl vodík generovat až 12 % celkové spotřeby energie, evropská vodíková strategie zmiňuje, že má potenciál tvořit až 20 % energetického mixu EU.
Jaderné elektrárny
Jaderná energie je technologicky nízkoemisní, stabilní zdroj energie, který může v roce 2050 dosáhnout až 47% podílu na energetické výrobě. Nebylo by ale přesné o jádru mluvit jako o technologii, kterou si v Evropě umíme bez dalšího vyrobit sami. Jaderné palivo potřebuje jako vstupní surovinu uran, jehož největším producentem je dnes Kazachstán. Mezi další výrobce patří kromě Ruska ale také Kanada, Austrálie, Namibie nebo Niger.
