Zemní plyn je tradičně součástí evropského energetického mixu. Ne všechny státy s ním ale zacházejí stejně. V některých zemích je klíčovým zdrojem, ze kterého vyrábějí elektřinu (Nizozemí, Itálie). Jinde, jako třeba v Česku, je zemní plyn výrazně využívaný pro topení.
V poslední době se zemní plyn stal do jisté míry alternativou k uhelné energii, zejména proto, že je elektřina vyrobená z plynu emisně méně zatěžující než elektřina vyrobená z uhlí. V návaznosti na typu spalovaného uhlí může výroba elektřiny ze zemního plynu produkovat až o polovinu méně emisí CO2, bohužel má ale i o něco vyšší emise dalšího skleníkového plynu, metanu.
Přesto se některé státy rozhodly vsadit na plyn jako na přechodné náhradní palivo, které jim pomůže s dekarbonizací. V některých zemích tak plyn získává silnější zastoupení ve výrobě elektřiny, kde nahrazuje uhlí.
Kdo vlastně potřebuje plyn, a na co?
Celkově platí, že zemní plyn v Evropě poměrně rovnoměrně spotřebovává průmysl, výroba elektřiny a vytápění budov. Celková spotřeba zemního plynu v Evropě má tendenci v posledních letech mírně klesat, v tom se ale může odrážet celá řada faktorů.
Pokud průmysl v některé zemi sníží svoji spotřebu plynu (třeba úspornější technologií) a v jiné zemi naopak posílí plyn jako zdroj pro výrobu elektřiny, můžou celková data ukazovat snížení spotřeby, reálně to ale dopadá na oba státy různě.
Zdaleka ne všechen plyn je z Ruska
Co se týče produkce zemního plynu, v Evropě se nyní vyrobí okolo 22 % jeho celkové spotřeby. Hlavní příčinou je postupný útlum nalezišť v Nizozemí a Severním moři, které sehrály zásadní roli v energetickém rozvoji v 60. a 70. letech minulého století.
Jenže zásoby jsou z velké části vyčerpané a další těžba v nizozemském Groningenu pravděpodobně byla příčinou zemětřesení, která se v této lokalitě začala vyskytovat se sílící intenzitou od devadesátých let.
Evropský trh je tedy na dovozu zemního plynu do značné míry závislý. Existují dva hlavní způsoby, jak se plyn na evropský kontinent dostává. Prvním a důležitějším jsou plynovody, které do Evropy vedou přes Ukrajinu (Jamal a soustava obecně nazývaná ukrajinský tranzit) a Baltské moře (Nord Stream) z Ruska, ale také z jihu přes Turecko (Turkstream).
Plyn se k nám také dováží ve své zkapalněné podobě přes LNG terminály, typicky z Norska, Alžíru a Libye. V posledních měsících se přes terminály LNG dopravil do Evropy také plyn vyrobený v USA nebo Austrálii.
Jaké máme možnosti nahradit ruský import?
Objem dovezeného plynu z Ruska představuje asi 41 % celkového importu. To znamená, že téměř 60 % odebírají evropské země odjinud. I tak by ale bylo komplikované nahradit výpadek celého ruského importu. Například thinktank Bruegel upozorňuje na několik oblastí, ve kterých by bylo potřeba najít rychlé a fungující řešení.
Za prvé, pokud by opravdu přestaly dodávat všechny plynovody vedoucí z Ruska, ostatní cesty by technicky vzato měly kapacitu dnešní úroveň dodávek vyrovnat. Problém by ale nastal s přepravou uvnitř kontinentu. Další rovinou, kterou by bylo nutné vyřešit, je technologická kompatibilita v jednotlivých zemích. A samostatnou otázkou je, kolik by to celé dohromady stálo.
Pozitivním závěrem analýzy thinktanku je, že se i taková extrémní situace, jako je úplné přerušení ruských dodávek plynu, dá v krátkém čase zvládnout. Vyžadovalo by to dohodu mezi evropskými státy, které by si musely vzájemně pomoct nastavit nové cesty, kudy zemní plyn povedou.
Zároveň ale platí, že jde o výpadek jen části celkově dováženého plynu, na jehož spotřebě se podílejí rovnoměrně domácnosti, průmysl i výroba elektřiny. Ani v takovém případě se tedy nerýsuje situace, kdy by například lidem objektivně chyběl plyn na vytápění.
