Jaký potenciál mají SMRs pro modernizaci české energetiky? Proč mohou sehrát klíčovou úlohu ve vytápění, jakým problémům mohou pomoct předejít a jak souvisejí s datovými centry? Přinášíme druhou část rozhovoru s Petrem Třešňákem, manažerem útvaru rozvoje SMRs ve společnosti ČEZ.
První část rozhovoru si můžete připomenout zde.
V čem vlastně mohou modulární jaderné reaktory přispět české energetice? Jedním z důvodů, proč se k nim upínají i státy s velkou flotilou jaderných elektráren, jako je Francie, je snížení nákladů na jednotku instalovaného výkonu. Jinými slovy, nižší investiční náklady na jeden blok umožňují například postavit víc zdrojů nebo lépe rozložit investice v čase či jinak škálovat. “Nižší instalovaný výkon také znamená, že tam nebudou takové nároky na zálohování, což je určitě podstatné například z pohledu provozovatele přenosové soustavy,” dává jako konkrétní příklad Petr Třešnák, který má v ČEZ na starosti rozvoj právě malých modulárních reaktorů.
Významnou úlohu mohou SMRs sehrát i v modernizaci dálkového vytápění. Dotkli jsme se toho trochu v minulé části rozhovoru, ale ke klíčové otázce se dostáváme až teď: Česko má totiž historicky silnou infrastrukturu pro dálkové vytápění, a ta bude do budoucna potřebovat dostatek nízkoemisních zdrojů tepla. “Díky tomu, kde jsou ty plánované a zamýšlené lokality, tak by ten význam pro dodávky tepla měl být skutečně vysoký. Například v Ústeckém kraji jsou ty stávající zdroje součástí centrálních soustav zásobování teplem, tudíž se to vyloženě nabízí, aby ten SMR byl vlastně tím zdrojem nejenom elektřiny, ale i toho tepla. Ono je to takové středoevropské specifikum, ale například i ve Skandinávii, ty poměrně robustní soustavy zásobování teplem. Pokud nebudou mít vidinu toho, že budou nadále využívány, tak by se mohly v krajním případě začít až rozpadat,” vysvětluje podstatu Petr Třešňák s tím, že jde samozřejmě o extrémní scénář a kromě jádra sehraje v dekarbonizaci vytápění důležitou úlohu i zemní plyn nebo multipalivové kotle. “Cílem bude zachovat ty soustavy zásobování teplem tak, aby pak v tom dlouhodobém horizontu mohli být napájeny z jádra,” popisuje expert.
Jaderné zdroje včetně SMRs budou navíc klíčové i kvůli narůstající spotřebě elektřiny. “Obecně se jaderná energetika má do budoucna v tom dlouhodobém horizontu podílet zhruba z poloviny až ze 60 % na energetickém mixu. Musíme ale brát ještě v úvahu to, že se nebavíme o energetickém mixu s tou současnou spotřebou. Pokud dál bude probíhat proces dekarbonizace, budou se jednotlivá průmyslová odvětví dekarbonizovat a to bude znamenat i nárůst spotřeby elektřiny. Do toho je ještě potřeba započítat dekarbonizaci dopravy. To znamená, že v roce 2050 můžeme mít v České republice spotřebu elektřiny přes 100 terawatthodin za rok. A ty bude nutné pokrýt především nějakými bezemisními zdroji,” nastiňuje Petr Třešňák širší probíhající změny v energetice, průmyslu a dopravě. Podle něj se nabízí kombinace jádra a obnovitelných zdrojů, zároveň bude potřeba brát ohled na kapacitu přenosové soustavy. “Naše přenosová soustava je celkem robustní a samozřejmě má plánováné další investice, takže obzvlášť z pohledu toho, že do té soustavy chceme doplnit další stabilní zdroje, kterými SMRs jsou, tak věřím že to i přispěje ke stabilizaci naší energetické soustavy.”
Dalším faktorem, který se dá zatím předvídat jen omezeně, je rostoucí spotřeba elektřiny ne v důsledku dekarbonizace, ale kvůli provozu velkých datových center pro umělou inteligenci. O tom se v uplynulých měsících vedla debata zejména v USA, někteří technologičtí lídři dokonce zvažují výstavbu komerčních jaderných zdrojů právě pro zajištění dostatku elektřiny pro datová centra. Plány na vlastní malý reaktor mají třeba Amazon nebo Google. Můžou takové iniciativy pomoci tomu, aby se malé reaktory v praxi snáz etablovaly?
“Určitě to tomu může pomoci. Ve Spojených státech je to příklad toho, jak se privátní sektor podílí na rozvoji i u těch technologií, které jsou například pro nás v Evropě někdy příliš odvážné a příliš novátorské. V těch Spojených státech to je zrovna tento příklad, tam se už jedná o nějakou čtvrtou generaci a tyto skutečně nové přístupy mohou být hlavním hybatelem v tom jaderném světě, pokud i technologičtí giganti začnou do jaderné energie investovat, což už se děje,” říká Petr Třešňák s tím, že ale i evropský konzervativnější přístup má své opodstatnění.
“V jistém ohledu je to dobře, protože pokud chceme opravdu rychle nahradit uhelné zdroje a zajistit stabilní zdroje v přenosové síti, tak jsme se začali zde v Evropě soustředit především na technologie, které známe. Vycházíme z technologií, které známe a budou tedy reálně dostupné a v dohledném čase nasaditelné. Pokud bychom se soustředili čistě na ty projekty, které jsou ve fázi vývoje, nikdy neodhadneme přesnou dobu toho komerčního nasazení,” vysvětluje podstatný rozdíl mezi oběma přístupy.
Přesto i konvenční malé modulární reaktory mohou inovacím v energetice pomoct, a to například v rozvoji využití vodíku. “Výroba nízkoemisních paliv včetně vodíku je něco, s čím už Evropská unie počítá. Zatím je to v takové fázi, kdy jednotlivé společnosti spíše zkoumají reálné nasazení a hlavně ekonomiku toho, jak pracovat s vodíkem především v oblasti akumulace, transformace do nějakého paliva. Pokud jde o to, jak k tomu využít jaderné elektrárny, tak opět díky tomu, že jsme zde poměrně konzervativní, tak se bavíme o standardní elektrolýze. K ní můžeme využít právě ten stabilní zdroj elektrické energie. Existují i projekty, jak například předehřívat elektrolyzér a následně zvýšit efektivitu té samotné výroby vodíku, ale jak to vidím, ještě to jsou všechno projekty v té rané fázi,” ozřejmuje Petr Třešňák.
S jakou životností se dá u nových menších reaktorů počítat? Uplatní se na ně stejné bezpečnostní standardy jako na velké zdroje? A dočkáme se někdy komerčního nasazení jaderného reaktoru vyvinutého v Česku? Pusťte si celou epizodu na Spotify.
