Třídění odpadu je v Česku zavedené a oblíbené, do žlutých kontejnerů odneseme až 80 % PET lahví. Jen polovina z nich se ale recykluje. Proto se v potravinářském a nápojovém průmyslu stále častěji skloňuje zálohový systém. Od letošního roku běží na Slovensku a možná se ho v blízké době dočkáme i u nás. O cirkulární ekonomice jsme si povídali s Andreou Brožovou z Mattoni 1873, která působí jako mluvčí iniciativy Zálohujme.cz.
Zálohování známe třeba od pivních lahví, automaty na vracení skleněných obalů jsou běžnou součástí velkých i menších obchodů. Vratné lahve dnes ale představují jen malou část obalů, které nakupujeme. Zbytek je odkázaný na tříděné kontejnery a dotřiďovací linky, jejichž efektivita v současnosti není vysoká. “Jde o to, že potřebujeme změnu legislativy. Takzvaný littering (volné pohazování odpadků) řeší jen plošný zálohový systém, všechny lahve stejného typu potřebují mít stejné zálohy. Je potřeba jednoduché řešení,” vysvětluje Andrea Brožová cíle zálohovací iniciativy.
PUSŤTE SI CELÝ DÍL na Apple podcastech, Spotify, Podcastech Google nebo Anchoru.
Nemáme planetu B
Ta není v Evropě ojedinělá, o čemž svědčí třeba i skutečnost, že povinné zálohování platí od letošního roku v sousedním Slovensku. “O cirkulární ekonomice se v posledních 20 let v západní Evropě hodně mluví, ale mám radost, že se s tím v posledních měsících začíná i něco dělat. Lineární ekonomiku si můžeme představit jako linku. Něco vyrobím, vytěžím, vypěstuju, výrobek prodám, spotřebuju, co nespotřebuju, odhazuju v lepším případě do koše, v horším případě pod strom. Tím to pro mě hasne. Ale to není udržitelné, obzvlášť v kontextu růstu populace,” vysvětluje mluvčí iniciativy širší kontext. “Nemáme žádnou planetu B, na kterou bychom se mohli přestěhovat, až si tuhle pokryjeme odpadky.”
Cílem zálohování je tedy to, aby do budoucna nebyl odpad jen “něčím, co se prostě vyhodí”, ale aby se hledaly nové možnosti, jak materiál opakovaně využít. A to jak v případě plastových lahví, tak třeba plechovek. “Jde o materiálové toky. Vždycky je potřeba sledovat konkrétní materiál, PET, sklo, hliník. Ten tok materiálu zahneme a po použití ho vracíme do výrobního procesu,” vysvětluje Andrea Brožová.
Třídění nám jde dobře, pokulhává ale následné využití
Jen v nápojářském průmyslu se vyrobí obrovské množství jednorázových obalů a navzdory tomu, že je lidé vytřídí, stále se s nimi pracuje jako s odpadem. “Konkrétně nápoje znamenají 56 tisíc tun PETu ročně, 13 tisíc tun hliníku v plechovkách, dál jsou to folie a jiný plast, které se tolik nerecyklují. 70-80 % se vytřídí a skončí ve žlutých kontejnerech, u plechovek maximálně 30 %. Což je nízké číslo, když si představíme, jak se těží bauxit, jak vypadá výroba se všemi odkalovacími nádržemi s toxickým kalem, je to obrovské plýtvání.”
Mezi tříděním a recyklací se navíc část materiálu ztratí. “Jsme dobří třídiči, ale je potřeba vědět, co se děje dál. Nastoupí dotřiďovací linky, některé jsou optické a dobré, ale těch je minimum, většinou jde o pás, kam auto nasype obsah žlutých kontejnerů a třídí se ručně. To je dost neefektivní. Jen asi 50 % žlutého kontejneru se recykluje, a to navíc takzvaně jednocestně,” upozorňuje mluvčí iniciativy Zálohujme.cz.
“Do loňského roku se recyklovaný plast používal v nepotravinářském použití, do vláken třeba v autoprůmyslu nebo do oděvů. Ale po použití v těchto výrobcích končí materiál v popelnici, je to jen jeden život navíc. Ale tam cesta končí, protože v textilním průmyslu recyklace takřka neexistuje, což je ve skutečnosti velká civilizační bolest.”
Iniciativu převzali výrobci. Umí opakovaně recyklovat a chtějí zálohy
Podmínky pro šetrné využití náročných materiálů se ale postupně mění i v Česku. “Už umíme vyrobit recyklovaný materiál v potravinářské kvalitě. V loňském roce vznikla první výrobní kapacita v Rosicích u Brna, která dokáže vyrobit recyklovaný potravinářský PET. Tudíž můžeme recyklovat ten samý materiál pořád dokola,” uvádí jako příklad Andrea Brožová.
A mění se i přístup samotných výrobců. Jedním z důvodů je fakt, že firmy stále naléhavěji řeší svoji uhlíkovou stopu a hledají cesty, jak ji snižovat. Obaly jsou v tomto ohledu pro nápojářské firmy jasný favorit. “Máme studii profesora Kočího z VŠCHT, která se týká životního cyklu (LCA – Life cycle Analysis). Ta studie ukazuje, že pokud by se zavedl zálohový systém, dopad nakládání s obalovým materiálem by se snížil o 28 %, je to asi 39 tisíc tun CO2. Na základě toho jsme vlastně celou iniciativu rozjeli,” vysvětluje mluvčí iniciativy.
“Teď chce zálohování prakticky celý nápojářský trh. Před čtyřmi lety to byla Matonka, INCIEN, VŠCHT. Teď máme 25 členů, firem i neziskovek jako Greenpeace nebo Trash Hero, což jsou dobrovolníci, kteří uklízejí odpad v přírodě. Podporují nás třeba i pivaři, například Bernard nebo Budějovický Budvar. Vloni na podzim vznikla iniciativa pro zálohování, kde je pětice nejvýznamnějších nápojářských firem, je tam Mattoni, Coca-cola, Kofola, Plzeňský Prazdroj a Heineken. Zálohování chce i česká veřejnost, průzkumy ukazují podporu asi 80 %,” vyjmenovává Andrea Brožová.
Do dvou let může fungovat šetrnější systém
V praxi se podle ní dá řešení vymyslet do dvou let od změny legislativy. Znamenalo by to hlavně upravit stroje pro vracení lahví v obchodech nebo nastavit sběr do pytlů v menších prodejnách, v obchodech by také nejspíš ubylo barevných lahví. Stejně jako v případě skleněných obalů by se záloha mohla pohybovat na úrovni 3-4 korun za kus. Ačkoliv je řešení jednoduché, doposud se k němu politici stavěli spíš vlažně.
“Vyžaduje to změnu uvažování, a to pro někoho může být velký problém. Naše vychozené cestičky jsou pohodlné, neradi děláme nové věci, když nevíme proč. Je to změna paradigmatu, nevyhazuju odpad, ale něco, co může být znovu použitelné,” vysvětluje mluvčí zálohovací iniciativy, proč podle ní Česko zůstává bezzálohovým ostrovem v Evropě. Ale do budoucna je optimistická, i kvůli tomu, že na udržitelnost tlačí stále intenzivněji i samotní zákazníci.
“Pro spotřebitele je to určitě téma, vidíme to v průzkumech veřejného mínění, ale i z názorů našich zaměstnanců. Na druhou stranu, ochota spotřebitelů si připlatit za udržitelný výrobek je malá. A já myslím, že to je dobře. Udržitelné výrobky by neměly být nějaký luxus, měl by to být mainstream, a doufám, že to tak bude.”
Proč nejsou všude šedé kontejnery na hliník a jak má vypadat plastová lahev, kterou vůbec je možné recyklovat? A jaké další kroky dělají průmysloví výrobci nápojů ve snaze snížit svou uhlíkovou stopu? Dozvíte se v nové epizodě našeho bezemisního podcastu.
