Zima bude díky mírnému počasí nejspíš lehčí, než se předpovídalo. “O to větší důraz, kam se posuneme ke konci jara a jak budeme nakládat s energiemi po dobu nejbližších let. Vypadá to, že ty budou nakonec ještě těžší než tato aktuální zima,” upozorňuje Michal Hrubý, ekonom a výzkumník z Institutu pro evropskou politiku Europeum, se kterým jsme si povídali o tom, jak se Česku daří řídit evropské dekarbonizační politiky a snižovat emise doma.
Co je podle něj potřeba udělat pro to, abychom si zase na konci neříkalli, že jsme opět zaspali? “Krátkodobě je řada možností, jak šetřit energie, jak navigovat třeba i domácnosti, vysvětlovat jim, jaké mohou mít benefity z možných změn. Šetřit ale není pro každého lehké. Vidíme, že úspory už vznikají, ale zima teprve přichází a skutečně studené dny ještě nepřišly. Spousta domácností se ocitá ve velmi nevýhodné pozici, nebude pro ně vůbec lehké energiemi spořit. Proto je tu role státu a i Evropské unie, aby našly cestu, jak těmto lidem pomoct. Vidíme, že nejde o to se bavit jen o ceně plynu a elektřiny, ale že potřebujeme jiné koncepční uvažování. Energie jako komodita zkrátka do budoucna bude cennější,” říká Michal Hrubý.
PUSŤTE SI CELÝ DÍL na Apple podcastech, Spotify, Podcastech Google nebo Anchoru.
V samotné reakci na krizi se podle něj zatím Evropě celkem daří nacházet řešení, horší je to s komunikací a srozumitelností jednotlivých kroků. “Co se týče reakce na cenovou krizi, ta byla zatím poměrně efektivní, v porovnání s předchozími krizemi došlo k poučení, i jednotlivé hlavy států jsou připravené hledat rychlé řešení. Energetika je ale komplexní téma a rychlé řešení se zkrátka občas nenabízí, nemůžeme čekat zázraky v řádu měsíců. Dál by tu měl být mnohem větší důraz na komunikaci. V Česku vycházíme ze skeptičtějších pozic jak vůči Evropě, tak vůči zeleným technologiím, proto bychom na tu komunikaci měli klást důraz,” myslí si ekonom Hrubý a dodává, že na samotné věcné rovině si české předsednictví naopak vede dost dobře a daří se mu společnou evropskou agendu posouvat dopředu.
Domácí dekarbonizace jde zatím pomalu, pomůže finanční podpora
Což je rozdíl oproti dosavadní domácí rovině, kde se dekarbonizace v některých sektorech posouvá jen velmi pomalu. “Například v dopravě. Pokud se podíváme na poslední léta, tak doprava je jediný sektor, který nám co do objemu emisí pořád roste, dekarbonizace se tu nedaří. Není to jen náš problém, je to v celé Evropě. Máme specifikum v tom, že máme silné firmy na poli výroby aut, na druhé straně ale taky máme v oblibě ojeté vozy a v této oblasti máme významné importy. Obliba dieselů je tu velká, podmínky pro elektromobilitu naopak špatné. Výchozí pozice není dobrá, ale myslím, že i díky tuzemským automobilkám se to bude postupně měnit. Právě proto, že uvidíme, že elektromobilita je i způsob, jak udržet tuzemský průmysl v chodu,” říká Michal Hrubý a upozorňuje, že klíčové nástroje podpory čisté mobility se otevírají právě v těchto dnech.
“Tady je to spíš otázka efektivního využití existujících programů podpory. Strategie státu je v tomto poměrně čitelná, jde hlavně o podporu podnikatelů a veřejného sektoru. V těchto měsících se otevírají nové programy, podpora pro firmy a veřejný sektor se navyšuje, a to znamená, že se do jednoho, dvou let i na sekundárním trhu objeví auta, která se na firmy nakupují dnes. Určitě to ještě chvíli potrvá, ale už teď vidíme, že se nabídka rozšiřuje,” říká ekonom Hrubý. Podle něj by kolem roku 2025 měly být na trhu dostupná nová bezemisní auta do půl milionu korun, dodává ale, že se vzhledem k současné ekonomické situaci vývoj trhu odhaduje jen velmi nejistě.
“Nízkoemisní mobilita je realistická, ale nejtěžší to bude u dekarbonizace osobní dopravy, která nám na emisích dělá největší podíl. Mnohem lehči bude postupná obměna velkých flotil třeba autobusů, vlaků, to bude náročné, ale dá se to udělat. U osobní mobility je klíčový výhled, že po roce 2035 se budou prodávat nové vozy s nulovými emisemi “na výfuku”. Nicméně stáří vozového parku je u nás poměrně vysoké, dá se očekávat, že i po roce 2050 tady bude stále velká míra aut se spalovacím motorem.”
Elektřina není samospásná
Dekarbonizace dopravy neznamená nutně vsadit všechno na jednu elektromobilní kartu, každá technologie má ale svá specifika. “Druhé aktuálně nejpodporovanější řešení je asi vodík, ta aplikace je ale odlišná. Často slyšíme, že se vodík hodí pro dálkovou dopravu, nákladní auta, vlaky. Na druhou stranu platí, že jsme v situaci, kdy je energie nedostatek, a při využití vodíku vlastně celkově přicházíme o další energii navíc. Výhoda ale je, že vodík dokáže energii uchovávat dlouhou dobu, to je jistě velký důvod pro aplikaci, otázka pak je, v jakém časovém horizontu. U syntetických paliv nám pak zůstává problém lokálního znečištění, což je právě problém hlavně pro velká města,” vysvětluje Michal Hrubý z institutu Europeum.
Společně s přechodem na nízkoemisní technologie bude potřeba vyřešit také suroviny pro jejich výrobu a zpracování. “Tady bohužel platí, že EU v minulých letech trochu zaspala. Otáčíme se od Ruska, ale ocitáme se čelem k Číně. Ať už se bavíme o bateriích nebo technologií pro fotovoltaiky, tak tam už v současnosti závislost v dodavatelském řetězci existuje, je to tedy o tom, ji v nejbližších deseti, dvaceti letech co nejvíce snížit.”
Nicméně trend je podle něj jasný. “Na začátku války jsme slyšeli, že Green Deal je mrtvý, ale opak je pravdou. Jednotivé strategie se teď zpřesňují, na výhledu do roku 2050 se nic nemění a naopak vznikají praktičtější plány třeba do roku 2030, které jsou výrazně realistické, jako třeba plán REPowerEU,” upozorňuje Michal Hrubý a doplňuje, že dekarbonizační plány samozřejmě stojí nohama na zemi a počítají spíš s postupnou proměnou energetického mixu. To je vidět například na strategii snižování spotřeby zemního plynu.
Cesta vede přes diverzifikaci a decentralizaci
“K nám dlouhodobě proudí plyn z Německa, přestože jeho původ je ruský. Na Německo jsme v oblasti plynové infrastruktury navázaní a dál musíme spoléhat na to, jak se bude situace vyvíjet u nich. Téhle geografické provázanosti se zkrátka nezbavíme, spíš se musíme bavit o tom, jak z toho čerpat nějaké výhody. Česká ekonomika patří mezi energeticky velmi náročné, je to dané průmyslem a jeho skladbou, to v krátkém horizontu nemůžeme rychle vyřešit. Na druhou stranu taky děláme spoustu špatných rozhodnutí co se týče využití energie, tam se dají změny udělat docela rychle. U průmyslu jako ocelárny, cementárny nebo chemičky je to o strukturálních změnách a dlouhodobé elektrifikaci tam, kde je to možné,” popisuje hlavní směry změn ekonom Hrubý.
“Zemního plynu se navíc nezbavíme úplně, bude to spíš věc diverzifikace obchodních partnerů. Zaspali jsme v rozvoji obnovitelných zdrojů, to je rozhodně cesta, kudy jít. Myslím si, že není možné zanevřít na jádro, to podle mě bude potřeba a přináší i nové možnosti jako malé modulární reaktory.”
“Dostavba Dukovan je nutnost, bude hlavně nahrazovat postupně odcházející bloky, nebudeme tím navyšovat podíl jádra na energetickém mixu, ale udržovat ho. Navýšení je fakticky věc malých reaktorů. Bavíme se o deseti, patnácti letech v případě, že všechno klapne, jak má. Měli bychom se o to snažit. Už jsme se od začátku války dost posunuli v rozvoji třeba fotovoltaik a tepelných čerpadel, jenom je problém s načasováním, teď má celá Evropa stejný cíl a je otázka, jak na to zareagují dodavatelé a jak rychle půjde implementace,” uzavírá ekonom Hrubý.
Byla německá národní strategie Energiewende chyba? A jaké dopady bude mít probíhající klimatická změna na moravské červené víno? Pusťte si celý rozhovor v nové epizodě našeho podcastu.
