Může být udržitelnost inženýrská disciplína? Na pražské Vysoké škole chemicko-technologické se letos otevírá nový studijní program, který právě tohle nabízí. Studenti se budou učit třeba o surovinové bezpečnosti, ekodesignu nebo produktové ekologii nebo zacházení s odpady. Půjde o první program s podobným zaměřením v Česku, ačkoliv po absolventech s podobným zaměřením volají firmy už roky.
O udržitelnosti jsme si povídali s profesorem Vladimírem Kočí z Ústavu udržitelnosti a produktové ekologie VŠCHT. Sám se věnuje se rozvoji ekologicky ohleduplného průmyslu, energetiky a hospodaření, a metodě posuzování životního cyklu (LCA), která přispívá snížení ekologické zátěže.
Co si vlastně představit pod pojmem “produktová ekologie”? “Produktová ekologie je disciplína, která se snaží uchopit a vyčíslit, jaké dopady na ekologii a společnost má naše každodenní spotřeba. Každý z nás během každodenního života spotřebovává různé typy výrobků, počínaje energií, vodou, teplem, potraviny, oblečení. Všechny mají dopady na životní prostředí a my je zkoumáme. Ekologie je tu na místě, protože ta se věnuje vztahům mezi jedincem a okolím a u nás se ten jedinec zkoumá skrze tu spotřebu,” vysvětluje profesor Vladimír Kočí.
PUSŤTE SI CELÝ DÍL na Apple podcastech, Spotify, Podcastech Google nebo Anchoru.
Takové zkoumání může přinést jasný, kvantitativně vyjádřitelný ukazatel, jak moc kterou činností zatěžujeme životní prostředí. “Před pár lety jsme dělali studii na environmentální dopad průměrného českého spotřebitele. Vyšlo nám, že průměrný Čech nejvíce škodí spotřebou energie, zejména elektřiny a tepla, na druhém místě potraviny, teprve na třetím místě byla plastová brčka a podobně. Nám dává smysl se podívat do těch oblastí, kde je škoda největší, tam máme napřít pozornost,” popisuje výzkumník, čeho se dá podobným přístupem dosáhnout.
“Skrytá zátěž” pochází z uhlí, ale i z neefektivity
Jak konkrétně škodí životnímu prostředí nadměrná spotřeba elektřiny? “Jsou to dvě věci, jednak je to o množství, kolik toho celkově spotřebujeme, a jednak z jakých zdrojů. Zaplaťpánbůh máme energie zatím dostatek a když máme něčeho dostatek, tak si toho nevážíme nebo to nevnímáme jako něco, čím bychom měli šetřit. A pak té energie spotřebováváme hodně, topíme si doma na vysokou teplotu, svítíme v místnostech, kde to není až tak nutné, a tak té energie spotřebováváme víc, než by bylo slušné,” říká Vladimír Kočí.
“Ohledně zdrojů, v té době bylo ještě stále významným zdrojem uhlí, což se do té celkové uhlíkové stopy promítlo. Kdybychom měli stejnou spotřebu, jakou máme, ale zdrojově bychom na tom byli jako na Islandu, kde se využívá geotermální energie, tak by ten dopad na uhlíkovou stopu byl výrazně nižší.”
Naopak u potravin je podle něj hlavní problém v neefektivním nakládání. “Odhaduje se, že až dvě třetiny vyrobených potravin se vyplýtvají, což je ohromná škoda. Dřív se uměly zpracovávat i starší potraviny, ve starších kuchařkách od Magdaleny Dobromily Rettigové třeba najdete, jak využít starý rohlík. Dnes v důsledku mediálních kampaní jsou lidé nabádáni konzumovat pouze tu “prime surovinu”. Bavíme se o tom, jaký jsme si dali biftek, nebavíme se o tom, že kližka nebo další části mají nějakou nutriční hodnotu a neměli bychom je vyhazovat.”
Analýza životního cyklu zátěž změří a odhalí i nesmyslné přesouvání
S neefektivitou a odhalováním na první pohled “skrytých” zátěží pomáhá i zmíněná metoda posuzování životního cyklu LCA. “Je to analytická metoda, která řízeným způsobem posuzuje různé typy environmentálních zátěží, které vyvoláváme, s ohledem na celý životní cyklus jednotlivých výrobků. Například když budeme chtít zabalit pivo, můžeme ho vozit ve skle, plastu, nerezovém sudu, v tanku, každé to balení má nějakou historii. Pak se ten hotový produkt někam převeze, skladuje, spotřebuje a pak se obal vyhodí. A každá ta operace je vlastně interakce s životním prostředím, dochází tam ke spotřebovávání surovin, může dojít k emisím toxických kovů a samozřejmě i CO2. Metodou LCA dokážeme tyto vlivy nasčítat a vyjádřit je v relativně snadno uchopitelných indikátorech, skrze které je to srozumitelné jak pro veřejnost, tak třeba pro politiky. Můžeme pak taky hledat opatření, která by tu zátěž snížila,” popisuje výzkumník.
“Navíc díky tomu můžeme porovnávat různé typy zátěže mezi sebou. Co se v praxi občas děje, je, že kvůli snížení jednoho typu zátěže vyvoláváme zátěž životního prostředí jinde, přesouváme ten problém. Metoda LCA to umožňuje analyzovat, třeba jsme díky tomu ukázali, že biopaliva první generace nesnížila až tak výrazně uhlíkovou stopu, ale do krajiny jsme si tím dostali jiné škodlivé látky a omezili jsme tím krajinu třeba v biodiverzitě.”
Metoda LCA se dnes využívá v široké škále odvětví, od energetiky přes textilní průmysl až třeba ke stavebnictví nebo zemědělství. “Hodnotili jsme domy na Václavském náměstí nebo celý autosalon. Nebo jsme porovnávali typy konstrukcí, hodnotí se tak i typy designu třeba u nábytku, jestli má být ta součástka z hliníku nebo z oceli. V poslední době se dostáváme třeba i k finančnímu sektoru, protože banky potřebují hodnotit environmentální zátěž investic,” potvrzuje Vladimír Kočí z VŠCHT.
Jak dostat výzkum do praxe? Pomůže i nový studijní obor
Spolupráce průmyslu a environmentálního výzkumu pak v praxi vede k potřebným inovacím. “Dopady na výrobní postupy to má. Před deseti lety jsem poprvé zpracovával LCA pro velkou chemickou společnost a to se na nás kolegové dívali skepticky, že to pro ně není. Pracovali jsme spolu dva měsíce a začali se ptát: “Hele, a když tady změním tenhle postup a udělám to jinak, jak se to projeví na těch výsledcích?” Začalo je to zajímat a výsledky jim ukázaly, že se dají hledat i netradiční řešení. Když pak ta firma zjistí, že se díky takovým inovacím líp chytí na trhu a získá nové zakázky, tak ten zájem roste,” říká výzkumník.
Právě na rostoucí zájem firem reaguje nový studijní program, který pokryje celou řadu oblastí, jež je potřeba v souvislosti s udržitelností řešit. “Udržitelnost je dnes populární téma, ale my se ji snažíme držet v té materiální sféře. Považujeme třeba za důležité téma surovinovou bezpečnost, budeme na to téma mít celý samostatný kurz. To jsou aktuální věci, bez kterých se udržitelnost neobejde. Plně respektuju, že do udržitelnosti v širším hledisku patří i ekonomické a sociální aspekty, ale my se to budeme snažit držet u těch materiálních věcí typu energetika, odpady a podobně. Na naši školu to určitě i tak bude velmi multioborové zaměření,” představuje studium profesor Vladimír Kočí a uvádí příklady kurzů, kterými studenti projdou.
“Produktová ekologie, sustainability management, udržitelné řízení lidských zdrojů, ekodesign, budeme učit i komunikaci, protože teď velké téma je greenwashing. A vedle toho čištění odpadních vod, čištění odpadních plynů, odpadové hospodářství. Absolventi budou mít rozumný background těch technických aspektů. Když vám dnes někdo říká, že je potřeba jenom recyklovat, a vy nemáte ten technický background, tak snadno uvěříte třeba tomu, že se plast dá recyklovat donekonečna. Proto chceme, aby studenti měli technické založení.”
Zdůrazňuje přitom, že v Česku podobně profilované studium zatím neexistuje. “Už nám několik zaměstnavatelů říkalo, že něco takového tu mělo být před pěti lety. Je to velký úspěch, v Česku takový program zatím nebyl, jsme první. Přitom poptávka po takových absolventech tady je. Odborníci na udržitelnost se dnes uplatní téměř všude. Hledají je v energetických podnicích, vodohospodáři, banky, potravináři, řešíme logistické firmy, obalové materiály. A koneckonců i ve státní správě jsou potřeba odborníci na toto téma.”
A v neposlední řadě koriguje některé představy, které o pojmu “udržitelnost” kolují ve veřejném prostoru – například, že jde o věc, kterou děláme čistě jen pro dobrý pocit. “V průměru člověk spotřebuje víc než jednu planetu, takže udržitelně rozhodně nežijeme. Je to otázka, co teda vlastně chceme udržet. Řekl bych, že část naší veřejnosti má obecně o téma životního prostředí zájem, začíná si uvědomovat, že udržitelnost není jen o kytkách na louce a dobrých vztazích mezi lidmi, ale třeba taky o tom, jak zajistit dostupnou energii, že nám nesvědčí korupce, že bychom měli podporovat transparentnost. Udržitelnost by mohla hrát v mnoha ohledech větší roli,” uzavírá profesor Vladimír Kočí.
Jak “neskočit na lep” greenwashingu? Jak se počítají skutečné environmentální dopady třeba u potravin? Proč by součástí udržitelnosti mohla být třeba podpora živé hudby místo reprodukované? Pusťte si celý rozhovor v nové epizodě našeho podcastu.
