Pro české spotřebitele je už dlouho velké téma to, jak potravinářské firmy a obchodní řetězce nakládají s obaly. Vedle třídění a recyklace se ale do centra pozornosti zákazníků stále více dostávají i další témata. Například, jak jsou potraviny zdravé, v jakých podmínkách byly vyrobené a jak zatěžují životní prostředí. V rozhovoru s Ivanem Holubem z Danone se dozvíte nejen návod, jak správně vytřídit kelímek od jogurtu, ale třeba i co to je flexitariánství a jak souvisí s uhlíkovou stopou.
Když se řekne jogurt, řadě lidí automaticky naskočí představa ikonického kelímku s hliníkovým víčkem. Jak ale připomíná Ivan Holub z Danone, i tyhle běžné obaly se postupně mění. “Cílem je zjednodušit design obalu tak, aby pro recyklátora byl snadno zpracovatelný, včetně uzávěrů a etiket. Hledáme takové obaly, které jsou ideálně z jednoho typu materiálu. Teď třeba předěláváme víčka u rostlinné značky Alpro, máme i experimentální a rozvojové projekty, některé materiály vypadají hodně slibně,” popisuje sustainability manažer, který má na starosti rozvoj udržitelnosti koncernu ve střední a východní Evropě.
PUSŤTE SI CELÝ DÍL na Apple podcastech, Spotify, Podcastech Google nebo Anchoru.
Sám upozorňuje na to, že otázka udržitelnosti se v potravinářství často točí právě kolem plastů. Přitom je v celé výrobě, zpracování a distribuci potravin celá řada dalších oblastí, kde udržitelnost může mít zásadní přínosy pro životní prostředí, ale i úspory firmy nebo vztah zákazníků ke značce.
“Všichni jsme někdy viděli obrázky moří plných plastu nebo zavalených pláží. To je samozřejmě obrovské neštěstí, na druhou stranu je to jako chtít zakázat oheň nebo auta, která také mají na svědomí své škody. Je to spíš o tom, jak s těmi plasty zacházíme,” vysvětluje, proč se snaží diskusi o udržitelnosti především racionalizovat a hledat řešení postavená na průkazných faktech.
Igelitky nejsou to hlavní místo, kde je možné věci zlepšit
“Z některých environmentálních studií nám vyplývá, že opakovaně použitelná taška z určitého typu plastu vychází lépe než jednorázová papírová. A vzniká otázka, jak tohle vysvětlit zákazníkům, kteří se ve své komfortní zóně nechtějí věnovat některým tématům do hloubky,” popisuje Ivan Holub příklad praktického úkolu, který jeho pozice obnáší. Svou práci bere tak, že je od toho, aby právě takové věci vyhodnocoval a komunikoval směrem k vedení, zákazníkům i zaměstnancům.
Proto se také kromě populárních plastů zabývá i jinými oblastmi, ve kterých může firma jako Danone snížit svoje dopady na životní prostředí nebo přispět k jeho ochraně. Jednou z velkých výzev je snižování emisí CO2 při výrobě potravin, protože ta je úzce provázaná se zemědělstvím, které se ve své dnešní podobě na globálních emisích skleníkových plynů podílí asi z 18 %.
“Náš nejvíc dlouhodobý cíl je klimatická neutralita k 2050. Je to náročnější, protože hledáme změny především v zemědělství. To je v Danone zdrojem 60 % emisí,” potvrzuje manažer udržitelnosti úzkou souvislost obou sektorů.
“Máme zajímavý program s kolegy v Rumunsku, kde je závod, kam se dodávají ingredience pro výrobu jogurtů. Snažíme se tam společně přejít na nový koncept celkového přístupu k zemědělské produkci, konkrétně na regenerativní zemědělství. Asi 33 % půdy je dnes degradovaných a díky tomuto konceptu do ní vracíme život. Je to o tom, přenastavit osevní postupy, nevyužívat třeba těžkou techniku, víc se opřít o lokálnější hospodaření, celé je to vedené snahou udržovat uhlík přirozeně v půdě a ne v atmosféře,” popisuje Ivan Holub konkrétní opatření, na kterých jeho koncern pracuje.
“Další cestou jsou samozřejmě obnovitelné zdroje nebo elektromobily v rámci fleetu, to můžeme ve střednědobém horizontu relativně snadno přenastavit. Ale ty největší ambice máme právě v dodavatelském řetězci,” vysvětluje.
Racionální přístup k jídlu pomáhá klimatu i kvalitě potravin
Podobně se to má i se spotřebou vody, i tady je největším “žroutem” této vzácné komodity právě samotná zemědělská výroba. “80 % vody spotřebujeme v zemědělských postupech, ani v rámci provozu a naší vodní divize jí nespotřebujeme tolik. Takže připravujeme projekty, které nám mají pomoci snížit spotřebu vody a přinést i energetické úspory,” říká Ivan Holub, sustainability manažer Danone.
Zájem o uhlíkovou stopu a změny klimatu se také stále víc podepisuje na tom, co lidé hodnotí jako zdravou potravinu. Obecně roste důraz na transparentní a srozumitelné informace, což se týká i klasického značení potravin a jejich složení. “Na některých produktech už máme takzvané nutriscore. Nejzelenější část škály ukazuje na to, že výrobek dodá živiny tělu v poměru, jakou by mělo dostat. Jiné barvy naznačují, že máte být obezřetnější v konzumaci. Pak je tu nový trend flexitariánství, to je vlastně racionální přístup ke konzumaci masa,” popisuje změny v preferencích zákazníků.
Právě flexitariánství má své kořeny v zájmu o uhlíkovou stopu. Nejde o úplné vyloučení žádné složky potravy, ale spíš o racionální konzumaci těch potravin, které jsou zkrátka náročnější na produkci, zpracování, nebo třeba na spotřebu vody. “Málo se to ví, ale maso je náročné na vodu i na produkci oxidu uhličitého, jeho uhlíková stopa je mnohem vyšší než v případě jogurtu. Tím, že ho rozumně omezíte, omezujete tedy i uhlíkovou stopu. Já osobně se tímhle směrem ve svém volném čase snažím jít,” vysvětluje Ivan Holub nový trend v přístupu ke stravování.
Kilo jehněčího je jako cesta autem do Českých Budějovic
Může mít takový přístup opravdu zásadní dopad, nebo je to jen kosmetická úprava jídelníčku pro dobrý pocit? Zásadní je už samotný fakt, že při výběru masa přemýšlíte, jaké a kolik ho vlastně chcete. “Spotřeba jednoho kila jehněčího masa vychází asi na 30 kg CO2, což je asi jako kdybyste teď vzal auto a odjel do Českých Budějovic. Je to poměrně výrazná zátěž. Mléko se pohybuje kolem 1-2 kg na litr. Je to o tom, jíst maso svátečněji a o to kvalitněji,” shrnuje celá koncept sustainability manažer z Danone.
Sám říká, že pro práci jako je ta jeho, potřebuje mít člověk k udržitelnosti vztah. Na druhou stranu, u firem roste poptávka po schopných lidech, kteří dovedou skloubit analytickou práci, vysvětlit své záměry, připravit a odřídit realistické projekty a spojit udržitelnost s ekonomickými výkony. “Nedávno vyšel průzkum, který se dělal v 62 zemích světa včetně ČR. Z něj vyplynulo, že asi 30 % firem má manažery udržitelnosti už pevně integrované a dalších 50 % má nějakého sustainability managera taky, byť ne s takovými kompetencemi. Před pěti lety to bylo 9 %,” dokládá zájem na straně firem Ivan Holub.
Důvody jsou jednoduché: roste tlak na straně zákazníků, ale mění se i objektivní a ekonomické podmínky pro výrobu potravin. A platí to i o českém trhu. “Je tu tlak zákazníků, dneska se tomu nedá vyhnout a je to dobře, protože to klade nároky na inovace, nové technologie. Trajektorie v Česku je určitě správná, máme už udržitelnost jako parametr ve výběrových řízeních, to je věc, kterou si před pár lety neuměl nikdo představit. Touha po transparentnosti a informacích tu je.”
Jak se daří udržitelnost prosazovat ve velkých koncernech? Co má společného omezení klecových chovů a taška z plastů vylovených z oceánů? A čím jezdí sustainability manažer do práce? Dozvíte se v novém díle našeho podcastu.
