Kdo vlastně produkuje nejvíc emisí a je pravda, že státy jako Indie nebo Čína s tím nic nedělají? Přinášíme podrobný přehled toho, jak se emise měří, proč se nestačí dívat na emise CO2 v posledních letech a jakými prostředky svou emisní zátěž snižují státy po celém světě.
V první řadě je potřeba si uvědomit, co jsou to vlastně ty emise. V kontextu klimatické změny, tedy debaty o nárůstu globální teploty, se pod pojmem “emise” rozumí emise skleníkových plynů. Sem patří oxid uhličitý (CO2), ale taky třeba metan nebo vodní pára.
Skleníkové plyny se vyznačují tím, že mají schopnost zadržovat teplo, které stoupá ze zemského povrchu, a odrážet ho zpátky k zemi. Když je v atmosféře kolem planety hodně skleníkových plynů, odráží se zpátky na zem také hodně tepla. A právě to vede k nárůstu teploty na planetě, tedy ke globálnímu oteplování.
CO2 vydrží v atmosféře i 1000 let
Důležitá je tedy celková koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. A tady je podstatný rozdíl mezi tím, jak se jednotlivé skleníkové plyny chovají. Zatímco vodní pára se v atmosféře udrží maximálně jednotky dní (a potom třeba spadne ve formě deště), metan se z atmosféry odbourává převážně chemickou reakcí a trvá mu to okolo 12 let. A oxid uhličitý se z atmosféry dostává ještě složitěji, pro jeho absorpci jsou klíčové oceány, za 200 let dokáží z atmosféry vstřebat asi 80 % CO2 (NASA uvádí, že CO2 může v atmosféře bez dalšího zůstat zhruba 300-1000 let).
Když tedy někdo chce spočítat, “kdo vypouští nejvíc emisí”, musí si nejdřív vybrat, jestli ho zajímá, kdo produkuje emise právě teď, nebo kdo přispěl k těm emisím, které právě teď v atmosféře ohřívají planetu. V obou případech totiž dospěje k jinému výsledku.
Dřív znečišťovala Evropa a USA, teď vede Indie a Čína, v atmosféře ale zůstává obojí
Z hlediska bezprostředních emisí skleníkových plynů (tedy těch, které právě teď vznikají lidskou činností) vychází nejhůř Čína, s velkým odstupem USA a teprve s dalším odstupem státy Evropské unie, Indie, Rusko a Brazílie.
Když se ale podíváme na to, odkud pocházejí emise skleníkových plynů, které už v atmosféře stovky let jsou a jejichž koncentrace nyní bohužel přesahuje limit, ve kterém si ještě planeta dokáže poradit bez negativního dopadu na lidskou populaci, vyjde nám jako největší znečišťovatel USA spolu s evropskými státy (včetně Velké Británie, která historicky patřila k největším emitentům) a teprve s odstupem za nimi Čína. Rusko a Indie se v tomto srovnání propadají na jednotky procent a emisní produkci Brazílie přečíslí třeba takové Japonsko.
Příčinou je prostě fakt, že emise v atmosféře zůstávají dlouho a o jejich dopad na zemské klima se vědci začali zajímat teprve před sto lety. Mezitím ale proběhla průmyslová revoluce, která v různých státech světa začala v různé době. Například velká část evropských emisí pochází z dob před rokem 1950, od té doby podíl evropských emisí na celkové roční produkci klesá. Podobně to platí pro vývoj emisí v USA. Naopak Čína a Indie mají relativně vysoké emise teprve od přelomu milénia (v Číně začaly růst zhruba v 60. letech minulého století).
Čína má čtrnáctiletý plán, Indie vodík
Ačkoliv tedy státy přispívaly a přispívají k vypouštění skleníkových plynů různou měrou, naprostá většina z nich teď bez ohledu na svůj podíl řeší, jak tuto produkci emisí omezit. Přispěla k tomu především Rámcová úmluva o změně klimatu, uzavřená na úrovni OSN, a na ni navazující Pařížská dohoda z roku 2015. Pod ni se podepsalo 196 států z celkových cca 200 na světě, tedy prakticky všechny.
V současnosti proto řada států přijímá zákony, hospodářsko-technické plány, závazné emisní cíle a různé strategie, jak emise skleníkových plynů snížit. Například Čína má od letošního roku platný a závazný “čtrnáctiletý plán”, který stanoví konkrétní kroky pro dosažení uhlíkové neutrality (stavu, kdy ekonomika nevyrobí více emisí CO2, než kolik je schopna odbourat) do roku 2060. Podle tohoto plánu by se také od roku 2030 měly snížit celkové emise CO2, které čínská ekonomika produkuje. Celkově má Čína přes 100 dílčích cílů spojených s řešením klimatické změny.
Indie oproti tomu sice na diplomatické úrovni přislíbila, že bude do roku 2060 klimaticky neutrální, v domácí legislativě ale takový závazek na pevno napsaný nemá. Pravdou ale je, že v posledních pěti letech přijala například zákony týkající se podpory zalesňování nebo strategii, podle které do roku 2030 nahradí valnou část zemního plynu vodíkem. To jsou opatření, která mají potenciál emise CO2 ovlivnit.
Evropa i USA cílí na uhlíkovou neutralitu v roce 2050, někdy i rychleji
USA postupuje cestou jednotlivých závazných strategií a programů na federální úrovni, ke kterým potom schvaluje zákony upravující především finance a detaily provedení. Takto je stanovený pevný cíl dosáhnout do roku 2050 uhlíkové neutrality. Závazný cíl má USA například také v energetice, kterou chce do roku 2035 zcela oprostit od emisí CO2. Pevný je i plán zdvojnásobit do roku 2050 výrobu elektřiny z větrných elektráren na moři.
Evropské státy řeší snižování emisí na dvou úrovních. Pařížskou dohodu totiž podepsala jak samotná EU, tak i jednotlivé členské státy, takže potřeba snižovat emise se týká jak evropského bloku, tak jednotlivých zemí v něm. Na celoevropské úrovni existuje závazný klimatický zákon, který říká, že starý kontinent bude uhlíkově neutrální do roku 2050 a sníží emise o 55 % nejpozději k roku 2030. K těmto dvěma cílům existují prováděcí strategie, známý Green Deal se zaměřením do roku 2050 a jeho “techničtější” dvojče, balíček Fit for 55, který zahrnuje už konkrétní změny evropských předpisů, aby bylo možné naplnit závazek do roku 2030.
Vedle celoevropských strategií ale přijímají vlastní nástroje i samotné státy v EU. Například Německo nebo Rakousko mají svůj vlastní závazný termín uhlíkové neutrality napsaný v zákonech. Španělsko má v zákoně napsanou povinnost snížit emise o 55 % oproti roku 1990, Švédsko o 75 %. Irsko také zvolilo cestu zákona, ale má ještě ambicióznější závazek – snížení emisí skleníkových plynů o 51 % oproti roku 2018. A například Slovensko má nízkouhlíkovou rozvojovou strategii mířící k dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050. Podobnou cestou strategií jde i třeba Portugalsko nebo Itálie.
Afrika a Latinská Amerika píší klima do Ústavy
Kromě běžných zákonů se ale otázka klimatické změny v některých státech propisuje i do ústavní roviny. Děje se to běžněji v zemích, kde jsou projevy změny podnebí hmatatelnější – mají třeba podobu ničivého sucha, ztráty úrody, zdraví a život ohrožujícího vedra, požárů nebo povodní. V Ústavě si tyto země často stanoví, že stát má obecně povinnost klimatickou změnu řešit, případně že má chránit životní prostředí a zacházet šetrně s energií i přírodními zdroji. Takzvaná “klimatická ustanovení” jsou součástí ústav v Alžíru, Bolívii, Pobřeží slonoviny, na Kubě, v Dominikánské republice, Ekvádoru, Thajsku, Tunisku, Venezuele, ve Vietnamu a v Zambii.
