Biopotraviny, férová bavlna, holičství s nízkou uhlíkovou stopou a organická káva. Kdo nakupuje běžné životní potřeby, nemohl si nevšimnout, kolik značek, služeb a produktů v poslední době řeší udržitelnost. To je ale široký pojem, který neznamená totéž co snižování emisní stopy a ochranu klimatu. Jak se tedy v různých udržitelných přívlastcích vyznat a po čem se v roce 2022 dívat?
Na začátek si řekněme, co znamenají některé oblíbené “přídavky” k názvu. BIO obecně označuje ke způsobu produkce vstupní suroviny. Obsahově je BIO totéž co anglický pojem “Organic” a znamená to, že vstupní surovina (typicky potraviny nebo rostlinné materiály jako bavlna) co nejvíce přírodním způsobem, bez použití hnojiv či chemických přípravků.
Fair trade oproti tomu znamená, že si výrobce zakládá na tom, aby při výrobě dbal na dobré podmínky a důstojnou odměnu těch, kteří danou věc vyrobili. Na českém trhu se můžete setkat s mnoha dalšími “nálepkami”. Řada z nich ale neříká o tom, jak vypadá celý výrobní proces, jak náročná byla doprava nebo kolik emisí bylo vůbec potřeba na výrobu dané věci.
Co vzít do úvahy, když chci znát emisní stopu?
Je na místě připomenout, že na individuální uhlíkové stopě každého z nás se z větší míry podílí faktory, které můžeme na úrovni jednotlivce ovlivnit jen minimálně. Jsou to hlavně emise z energie a tepla, které používáme v bydlení, nebo emise z využívání dopravy. I přesto je ale pro řadu lidí velké téma, jak při nákupech a spotřebě každodenních věcí přeci jen planetě na emisích CO2 trochu ušetřit.
Pokud chcete ve svém spotřebitelském chování dávat najevo, že vám záleží na ochraně klimatu a snaze zbrzdit globální oteplování, musíte mít v první řadě na paměti právě emisní stopu. Jinými slovy, ta správná otázka je, kolik emisí skleníkových plynů (obvykle pracovně přepočítávaných na ekvivalent CO2) vzniklo při výrobě, zabalení a dopravě dané věci nebo služby k vám. Do výroby se správně mají započítávat i emise, které byly potřeba na vstupní materiál. Tričko z biobavlny tak nemá emisní stopu jen ze samotného šití, ale i z procesu výroby samotné látky – a samozřejmě z její dopravy.
Z čeho se skládá naše individuální uhlíková stopa a jak se vůbec měří? Připomeňte si v našem rozhovoru s Viktorem Třebickým.
Emise z módy? Fast fashion jich schovává docela dost
Obecně se s vysokými emisemi skleníkových plynů setkáte tam, kde je k výrobě potřeba vysoká teplota. CO2 totiž vzniká spalováním fosilních paliv. Emisně náročné jsou ale i některé petrochemické provozy (výroba hnojiv), cementárny, ocelářské hutě, ale třeba i pivovary.
Dalším faktorem, který dokáže skrytě zvýšit emisní stopu, je objem dopravy potřebný k tomu, aby se k vám dostal kus, který držíte v ruce. To je problém typicky u módy, protože textilní průmysl patří k vysoce globalizovaným sektorům a fenomén rychlé módy vedl k dramatickému nárůstu produkce. Textilní průmysl se dnes na celkových emisích CO2 podílí téměř ze 7 %.
Při nákupu oblečení a bot tak dává smysl upřednostňovat recyklované materiály a pokud možno domácí výrobce. Naopak značky, které slibují, že svou emisní stopu vykompenzují sázením stromů, je potřeba zkoumat důkladněji. Takzvané offsety jsou totiž stále víc předmětem kritiky, mimo jiné proto, že v některých zemích vedou k necitlivému zabírání zemědělské půdy.
Jaký je vůbec potenciál recyklace? Je recyklace totéž, co třídění odpadu? Poslechněte si náš rozhovor s Petrem Novotným z Institutu pro cirkulární ekonomiku.
U jídla hrají roli obaly i metan
Doprava může být důvodem vyšší emisní stopy i u některých potravin. Čerstvá jablka z české provenience na tom zákonitě budou lépe než avokádo na plastovém tácku. Obaly jsou typicky další faktor, který k emisní stopě může přispívat (emisemi při jeho vzniku i likvidaci).
Specifickým případem je pak hovězí maso a mléko, jehož emisní stopa nesouvisí s CO2, ale s jiným skleníkovým plynem, metanem. Ten se totiž na globálním oteplování podílí z velké míry taky, ačkoliv emise CO2 zůstávají v atmosféře déle. Živočišná produkce potravin se tak podílí asi ze 14 % na objemu skleníkových plynů, které vznikají lidskou činností.
Neznamená to, že se všichni ze dne na den musí vzdát masa a mléčných produktů. Základem je neplýtvat a případně nakupovat o něco více veganských produktů. Veganský způsob stravování je emisně nejméně zatěžující, sortiment rostlinných potravin se navíc rok od roku zvětšuje. Dnes pohodlně najdete nejen náhražky masa a mléka, ale třeba i veganskou alternativu sýru, ryb nebo zmrzliny.
Když je řeč o potravinách, neměli bychom zapomínat na tekutiny. Asi nepřekvapí, že nejméně náročným nápojem je obyčejná pitná voda z kohoutku. O ní se máme důvod zajímat i z jiného důvodu. V českých podmínkách je totiž sucho a hospodaření s vodou stále větším tématem právě v důsledku klimatické krize.
Jak je na tom Česko s pitnou vodou a co může udělat, abychom se o ni do budoucna nemuseli bát? Pusťte si rozhovor s Ondřejem Benešem z Veolie.
V restauracích jde o odpady
U jídla ještě chvilku zůstaneme. Podnikatelé v gastru mají za sebou perné roky, během kterých vymýšleli často inovativní řešení, jak přežít v době lockdownů a omezených mezilidských kontaktů. Výdejní okénka ale nebyla jediným výstupem této existenciální snahy. Restauratéři často hledali úspory a efektivnější řešení jak pro nákupy, tak pro to, co jim po skončení provozní doby zbude. A to nejsou jen vyhozené potraviny, ale potenciálně i spousta obalů.
Poslední roky tak vidíme nejen omezení jednorázových kelímků a tácků, větší zapojení recyklovaných a zálohovaných obalů, ale i vznik nových služeb, které se právě na omezování odpadů v restauracích zaměřují.
Jednou z takových služeb je i Re:krabička, systém zálohovaného vypůjčování vratných recyklovaných boxů na jídlo, o které jsme si povídali s jejím zakladatelem, Ondřejem Širočkou.
S novými materiály se potkáte stále častěji
Recyklovaný materiál je obvykle úspornější než ten původní, a to i z hlediska emisní náročnosti. Bude totiž nejspíš platit, že jste k výrobě recyklátu potřebovali méně tepla, případně vody. Recyklovat navíc můžete i materiály, které obsahují prvky vzácnějších látek (typicky kovů), které by jinak musely putovat do výroby přes půl planety.
Platí to třeba i o takové základní věci, jakou je beton. Pro jeho výrobu je potřeba kamenivo, jehož máme v Česku v přírodní podobě nedostatek. Je tu ale potenciál recyklovat suť a zdivo, které vzniklo z demolic. V Česku dokonce funguje firma, která má celosvětový patent na výrobu 100% recyklovaného betonu. Můžete se s ním dokonce už setkat na některých novostavbách.
Poslechněte si náš rozhovor s Janem Čermákem, obchodním ředitelem firmy ERC-TECH, která jako první na světě uvedla na trh recyklovaný beton.
Nepodceňujte start-upy
Snižování emisní náročnosti je celosvětově zásadní téma, zajímá státy, běžné lidi, investory i firmy. V takovém prostředí se daří odvážným nápadům, které dokáží využít moderní technologie a přijít s něčím novým – ať už je to materiál, pro jehož výrobu je potřeba méně emisí, design služby, který omezuje plýtvání, výrobek, který může nahradit část spotřeby s vysokou emisní stopou.
V Česku je segment start-upů živý a produktivní, mimo jiné díky tomu, že máme vysoký podíl technicky vzdělaných lidí. Podstatou start-upu totiž není jen samotný nápad, ale právě i schopnost efektivně zapojit moderní technologie.
Pro start-upy, které řeší inovace v energetice, měření a snižování emisní zátěže ve výrobě, dopravě nebo celkovém průmyslovém provozu, se vžil pojem “Climate Tech”. Jejich hodnota globálně a investice do nich by měly v příštím roce dosáhnout 6,4 bilionu USD (140 bilionů korun, tedy asi 10 státních rozpočtů České republiky).
Jaké máme v Česku zkušenosti se start-upy, které řeší udržitelnost? A v čem nám mohou pomoct zvládnout přechod na udržitelnou nízkoemisní ekonomiku? Poslechněte si v našem rozhovoru se Zuzanou Paulovics, lídrem akceleračního programu pro start-upy Start it @ČSOB.
