Česko loni zažilo rekordní nárůst malých domácích energetických instalací, ať už jde o střešní fotovoltaiky nebo tepelná čerpadla. Přesto podíl obnovitelných zdrojů na výrobním mixu narostl jen o zlomky procent. V odborných diskusích stále častěji zaznívá názor, že bude potřeba začít se stavbou větších a výkonnějších zdrojů. A to nejen solárních, ale především také větrných elektráren, jejichž potenciál je v Česku skoro nevyužitý.
Větrné elektrárny se na výrobě elektřiny v tuzemsku podílejí jen asi z necelého 1 %. V sousedním Německu je to přes 26 %, z toho 20 % tvoří takzvané “onshore” instalace – tedy větrníky postavené ve vnitrozemí, nikoliv na moři. Geograficky blízké Rakousko má podíl elektřiny vyrobené z větrníků okolo 14 %, Polsko přes 11 % a i v takovém Maďarsku je podíl výroby dvojnásobný než u nás.
Přitom bychom z větrných elektráren měli být schopní pokrýt skoro třetinu naší dnešní spotřeby. “Tuzemské větrné elektrárny mohou v roce 2040 reálně pokrýt 31 % dnešní spotřeby elektřiny v Česku, a to po zohlednění všech omezení a praktických těžkostí spojených s jejich realizací,” shrnují výsledky hodnocení potenciálu větrné energie autoři studie z roku 2020, která vznikla na Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR. A i konzervativnější studie připouštějí jako reálný nárůst instalovaného výkonu asi na čtyřnásobek dnešních kapacit.
“Při správném nastavení podmínek není problém v Česku vybudovat až 10 tisíc megawattů fotovoltaiky a 1,2 tisíce megawattů věrných elektráren,” potvrdil už dříve Martin Sedlák, programový ředitel Svazu moderní energetiky, který se dlouhodobě zabývá rozvojem nových zdrojů a energetických řešení.
Právě rozvoj větrných elektráren označil jako jednu ze svých priorit nastupující ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL). Z detailnějších plánů prozradil, že zamýšlí vypsat speciální výzvu z Modernizačního fondu právě na podporu rozvoje a stavby nových větrníků. Modernizační fond má příjmy z prodeje emisních povolenek a jeho odhadované zdroje pro příští roky se oproti původnímu očekávání asi ztrojnásobily, celkem v něm může být k dispozici až 500 mld. Kč. Zatím se z něj podporovaly především instalace fotovoltaik, včetně těch průmyslových – jiné typy obnovitelných zdrojů ale zacílenou výzvu neměly.
Místo no-go nastoupí naopak go-to zóny
S podporou nových projektů ale vyvstává otázka, kde je nejlépe stavět. To totiž vyžaduje skloubit vhodné geografické podmínky, ekonomickou návratnost a společenskou přijatelnost – jako tomu je ostatně u všech větších zdrojů v energetice. Zatímco třeba uhelné regiony už u nás mají desítky let své tradiční geografické umístění a pohled na důl nebo elektrárnu v Ústeckém, Karlovarském a Moravskoslezském kraji zdánlivě nikoho netrápí, s větrníky zatím takovou zkušenost nemáme.
Stát se proto koncem loňského roku pustil do hledání takzvaných “go-to zón”, tedy lokalit, ve kterých by výstavba větrných zdrojů mohla jít snáz než jinde. Mohou to být třeba takzvané brownfieldy, tedy části území, na kterých se dřív nacházel průmyslový nebo třeba vojenský provoz a nejsou vhodné ani pro obnovení původní přírody, ani pro rozumnou civilní zástavbu. S rozvojem větrných parků chce pomoct i tuzemský energetický lídr ČEZ. Obcím nabízí společný partnerský projekt, v rámci kterého si vezme na starost byrokracii a samotnou realizaci stavby, obec pak zpravidla udělí ke stavbě souhlas, spolorozhoduje o designu celkové podoby zařízení a na výsledném parku má spoluvlastnický podíl.
Jak go-to zóny, tak podobné projekty s účastí obcí mohou pomoct zdolat chronický problém české veřejné správy: všechno tu hrozně dlouho trvá. “V Česku trvá příprava nové větrné elektrárny i více než 10 let, solární park se může připravovat až 4 roky,” uvedl Martin Sedlák ze Svazu moderní energetiky. “Nemáme však času nazbyt, čím déle budeme závislí na ruských fosilních zdrojích, tím přijedeme o více peněz za jejich dovoz.”
