Potraviny zdražují, toho si všiml asi každý. Hlavním důvodem je válečný konflikt na Ukrajině. Nejde jen o to, že v zavřených přístavech zůstala nemalá část loňské úrody pšenice. Zásadní faktor, který žene ceny jídla do závratných výšin, je dost neintuitivní. Jde o rostoucí cenu hnojiv na bázi čpavku, který se vyrábí s využitím zemního plynu.
Dnešní zemědělství se bez hnojiv neobejde, podle některých odhadů zajišťují průmyslově dodané příměsi asi polovinu celosvětového objemu jídla. Jinými slovy, kdybychom ze dne na den přestali plošně používat hnojiva a neudělali už nic dalšího, přijdeme tím asi o půlku výsledné produkce potravin.
To je dané do velké míry tím, jak jsou nastavené vztahy mezi zemědělci, jejich odběrateli, kteří vstupní suroviny zpracovávají nejčastěji do polotovarů, a finálními zpracovateli či obchodníky. Základní komodity, jako je pšenice nebo kukuřice, patří mezi nejčastěji obchodované suroviny v mezinárodním obchodu.
Světový trh byl v minulosti výrazně výhodný
V roce 2020 byla pšenice 64. nejčastěji obchodovanou komoditou a celkový objem obchodu dosáhl 4,4 miliard dolarů. Kukuřice byla 94. nejčastěji obchodovaná surovina a taková rýže třeba 134. v pořadí. Na ještě vyšší místa v žebříčku se dostaneme, pokud sledujeme samotný obchod s hnojivy a jejich dílčími složkami, ale i mezinárodní směnu polotovarů, jako je třeba škrob. Je to samozřejmě proto, že tyto suroviny najdou užití i mimo zemědělství, vyplývá z toho ale, že ceny zemědělských produktů jsou výrazně závislé právě na mezinárodních trzích.
Právě to byla v minulosti výhoda. Díky celosvětově dostupným hnojivům a stále narůstajícím trhům pro odbyt jak pšenice a kukuřice, tak odvozených polotovarů, se začalo výrazně vyplácet, pokud zemědělec vsadil na uměle podpořenou úrodu a její zpeněžení skrze celosvětový finanční systém. Neznamená to samozřejmě, že každý farmář obchodoval skrze burzu s někým na druhém konci světa.
Spíš byl ze strany odběratelů víc a víc vystavený cenám, které odpovídaly mezinárodnímu obchodu, samotné zpracování a odbyt potravinářské výroby už zajistily potravinářské korporace, jejichž výsledkem je zpravidla ten konkrétní zabalený kus jídla, který si běžný člověk kupuje v obchodě. Také kvůli tomuto cenovému tlaku byla v historii evropské integrace poměrně brzo zavedená společná evropská politika, která měla farmářům pomáhat, aby zůstali světově konkurenceschopní.
Průmyslová hnojiva dávala smysl po druhé světové válce
Boom zemědělství postaveného na průmyslových hnojivech můžeme sledovat od druhé světové války. Do té doby se používal obyčejný hnůj nebo zaorávání rostlinných zbytků či luštěnin. Během války se ale ve velkém začaly vyrábět chemické sloučeniny na bázi dusíku, protože se používaly jako součást výbušnin. Továrny na výrobu dusíkatých sloučenin v té době často vznikaly vedle přívodů zemního plynu a využívaly zemní plyn jako vstupní surovinu.
Většinu zemního plynu totiž tvoří metan, který se s využitím parního reformingu dá štěpit na CO2 a vodík. Ten pak reaguje s atmosférickým dusíkem a vzniká amoniak, lidově zvaný jako čpavek. Právě tuhle metodu průmyslové výroby amoniaku vynalezla na počátku 20. století dvojice Fritz Haber a Carl Bosch, oba němečtí fyzici ve službách tamního průmyslu.
Jejich dědictví s námi do značné míry žije dodnes, ačkoliv se od té doby zdokonalily jak samotné metody výroby čpavku, tak složení hnojiv. Zemní plyn je ale stále zásadní surovinou a mezinárodní obchod dnes vůbec nesměřuje k tomu, že by šlo o levnou komoditu. Výsledkem je, že ceny potravin dnes rekordně rostou, protože zdražuje hlavní surovina, na které je jejich dnešní pěstování závislé. A jedním z řešení může být i to, že téměř po sto letech znovu najdeme inovativní cesty, jak si s produkcí potravin poradit jinak.
Nové technologie pomohou s emisemi i vysokou cenou
Jedním z důvodů je i fakt, že samotná výroba hnojiv je emisně náročná. Jak jsme se pokusili vysvětlit ve zjednodušeném popisu výroby výše, při výrobě čpavku vzniká jako “vedlejší” produkt právě CO2, oxid uhličitý, který sice sám o sobě není zdraví nebezpečný, ale patří mezi skleníkové plyny a při vysoké koncentraci v atmosféře vyvolává globální změnu podnebí.
Průmyslová hnojiva ale zároveň omezují přirozenou schopnost půdy a rostlin vstřebávat CO2 z atmosféry zpátky do země. Tím, že mají rostliny dostatek umělé výživy, nemají důvod vstřebávat tolik oxidu uhličitého a ukládat ho skrze kořenový systém do země. Tím se problém s CO2 v atmosféře jen posiluje.
Nejzásadnější inovační driver dnes ale jednoznačně bude cena hnojiv a s ní související neudržitelný růst cen potravin. Už dnes je mezi mladší generací farmářů viditelná snaha o to, aby alespoň omezili hnojení na místa, kde je to skutečně nutné. K tomu můžou využít už existující služby takzvaného precizního zemědělství, které pracuje s digitálním monitoringem půdy a její kvality a také s vysokou mírou automatizace zemědělského provozu. Místo systému “nástěnka s lístečky” tak nastupují aplikace a sledování dat o tom, kde na poli je skutečně potřeba úrodě pomoct. To může znamenat úspory na chemických přípravcích v řádech desítek procent.
O chytrém zemědělství máme celou epizodu našeho podcastu:
Dalším přístupem může být takzvané regenerativní zemědělství, které sice taky pracuje s daty, ale snaží se spíš dospět do stavu, kdy průmyslová hnojiva nebudou potřeba a nahradí je právě znovu přirozené ukládání uhlíku. To má nesporně vyšší přínosy pro dekarbonizaci a potenciálně i pro odstřižení cen potravin od cen energií, zemědělci ale upozorňují, že přechod z režimu průmyslového zemědělství na režim regenerativní není záležitost na dny a měsíce, spíš na roky.
Připomeňte si i náš podcast o regenerativním zemědělství v Česku:
Sušené mléko, kolagen a zbytečné vyhazování jídla
Poslední oblast pro uplatnění inovací se týká spíš toho, z jakých surovin jsme schopní jídlo vyrábět a co s ním potom děláme. Pokud jste dočetli až sem, už je vám nejspíš jasné, proč bude vždycky dražší živočišná strava než ta rostlinná. Jakékoliv zvíře chované na maso či mléko totiž vyžaduje krmení, a to bude pocházet právě ze zemědělské produkce postavené na hnojivech.
Živočišné produkty jako kolagen se přitom hojně využívají v potravinářské výrobě i tam, kde by to člověk nečekal, historicky třeba v gumových medvídcích nebo v jogurtech. Sušené mléko a syrovátka je zase obvyklou komponentou libovolných sladkostí. Kdyby se podařilo nahradit aspoň část živočišné produkce tou rostlinnou, poleví tím tlak na spotřebu té vzácnější části zemědělské produkce postavené na zvířatech. A v řadě případů to my jako nakupující nemusíme ani poznat.
Vedle toho pořád platí, že se v Evropě v úhrnu asi čtvrtina až třetina jídla zkrátka vyhodí. V České republice se situace trochu zlepšila zavedením potravinových bank, se kterými dnes spolupracují třeba obchodní řetězce. Pořád je tu ale nezanedbatelný objem jídla, které končí v koši. Nejrůznější aplikace a platformy, skrze které jde nevyužité jídlo sdílet, ale i obyčejné sousedské darování dávají každému příležitost aspoň minimálně přispět k tomu, že poptávka po potravinách nebude dál akcelerovat ceny na světových trzích a že ta vzácná energie potřebná pro lidský život najde využití, ke kterému je určená.
