Bezemisní ekonomika v roce 2050 a ukončení provozu posledních tuzemských uhelných elektráren po roce 2030 – některé země včetně Česka se obávají, že tyto ambiciózní cíle na ochranu klimatu [1] nebudou bez jaderné energeticky schopny splnit. Proti jádru jsou však dlouhodobě nejen ekologické organizace, a například i nejaderné Rakousko.
Vládní kabinet obhajuje výstavbu nového jaderného bloku v Dukovanech – s níž by se mělo začít v roce 2029 a první elektřina by měla být vyrobena v roce 2036 – starostí o planetu a klimatické změny.
Podle zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění z konce roku 2020 [2] souhlasí s výstavbou nového dukovanského bloku 47 % Čechů. Proti je 38 %, zbytek neví. Třetina dotázaných si současně myslí, že by se podíl jaderné energetiky na výrobě elektřiny měl zvyšovat, přibližně dvě pětiny Čechů jsou pro zachování současného stavu. „Výstavba nového bloku v Dukovanech má aktuálně o něco vyšší podíl odpůrců, než měla od roku 2016 do roku 2019 dostavba dalších bloků Temelína,“ uvedli autoři průzkumu.
Proti jaderné energetice dlouhodobě aktivně protestují zejména ekologické organizace, které prosazují větší využití obnovitelných zdrojů, jako jsou fotovoltaické nebo větrné elektrárny. Proti je i nejaderné Rakousko. Některé další evropské země, s jadernou energetickou do budoucna nepočítají vůbec. Německo se například po havárii v japonské Fukušimě rozhodlo od jádra ustoupit. Poslední z původně sedmnácti reaktorů by se měl odstavit v roce 2022. I tak země věří, že emisní neutrality při výrobě elektřiny dosáhne už v roce 2040.
Potíže s nedodržováním harmonogramu
Pokud se za devět let skutečně začne v Dukovanech stavět, bude nový blok opravdu dokončen v roce 2036, jak předpokládá harmonogram? Zkušenosti z Francie nebo Finska ukazují, že se stavby výrazně prodlužují, a tedy prodražují.
Francie je považována za jadernou velmoc. Její šedesátka reaktorů zajišťuje 75 % výroby elektřiny. Nový blok Flamanville 3 se začal stavět v roce 2007 a měl být dokončen v roce 2012. Vypadá to ale, že bude dostavěn až v roce 2024, přičemž rozpočet se zvýšil více než trojnásobně na zhruba 11 miliard eur (přibližně 275 miliard korun). O více než dvanáct let se rovněž prodlužuje dokončení jaderného bloku Olkiluoto 3 ve Finsku. Bude to u Dukovan jiné?
„Máme tu výhodu, že se můžeme poučit z chyb současných projektů, setkáváme se s kolegy ze zahraničí a učíme se od nich,“ tvrdí mluvčí společnosti ČEZ Ladislav Kříž [3]. Dodává, že ČEZ právě ladí dodavatelský model, podle kterého se nový jaderný zdroj postaví. Inženýrský tým má rovněž zkušenosti z komplexní obnovy jiných elektráren včetně stavby nového hnědouhelného bloku v Ledvicích v roce 2017.
I kdyby nastaly těžkosti, může se ČEZ opřít o silnou podporu státu. Takzvaný nízkouhlíkový zákon [4] zavedl způsob stanovení výkupní ceny z nového bloku dukovanské elektrárny. Počítá s tím, že pokud bude výkupní cena vyšší než cena tzv. silové elektřiny na trhu, rozdíl zaplatí všichni spotřebitelé prostřednictvím tarifů. Ve druhém případě, kdy výkupní cena bude nižší než cena na trhu, bude dopad na spotřebitele opačný. Silová elektřina je neregulovaná část z konečné ceny elektřiny pro odběratele.
Model financování nového jaderného bloku v Dukovanech na Třebíčsku za téměř 160 miliard korun schválila vláda už v roce 2020. Stát s firmou ČEZ uzavřel smlouvy k plánovanému novému bloku na konci července 2020. „Náklady odhadujeme na základě jaderných projektů ze světa, ale rovněž podle nabídek z tendru na dostavbu jaderné elektrárny Temelín z počátku desetiletí,“ poznamenal Kříž. Firma zrušila soutěž na výstavbu dalších jaderných bloků na jaře 2014, což zdůvodnila také tehdy nízkými cenami elektřiny, které ohrožovaly návratnost investic.
Kdo postaví Dukovany
Předběžný zájem o stavbu nového jaderného bloku v Dukovanech projevilo pět firem – Westinghouse z USA, Rosatom z Ruska, KHNP z Jižní Koreje, EDF – Areva z Francie a čínský CGN. Následně ovšem čínští a ruští zájemci vypadli. Se všemi zbývajícími už ČEZ vedl předběžné pohovory. Zda už existuje nějaký tajný favorit, zatím není jasné.
Odpor proti odpadu
Stát však zatím ani nevyřešil, kam natrvalo uloží vysoce radioaktivní vyhořelé jaderné palivo. Zástupci obcí a místních spolků ze všech čtyř zvažovaných lokalit se nadále hodlají proti stavbě hlubinného úložiště bránit [5]. Chtějí využít všechny dostupné legální možnosti, od informačních aktivit po případné právní kroky. Experti vybrali jako vhodná místa Horku na Třebíčsku, Hrádek na Jihlavsku, Březový potok na Klatovsku a Janoch u Temelína.
„Se zařazením našich obcí mezi lokality, kde bude pokračovat hledání úložiště, zásadně nesouhlasíme, nevnímáme ho jako objektivní. Při svých dalších krocích proti úložišti se budeme opírat o výsledky místních referend, která se u nás uskutečnila a v nichž občané úložiště odmítli,“ řekl například Petr Piňos, starosta Budišova z lokality Horka.
„Vládní potvrzení výběru i naší lokality po přehlížení připomínek, bez legitimní oponentury a další odklady zákona o zapojení obcí, znovu jen dokazují nedůvěryhodnost celého procesu výběru,“ dodal Antonín Seknička, místostarosta Cejle z lokality Hrádek.
Bývalý vicepremiér a ministr průmyslu Karel Havlíček slíbil větší vstřícnost obcím ve vybraných lokalitách. „Uvědomuji si citlivost celého procesu a spoustu otázek ze strany veřejnosti, proto jsme se čtyřmi lokalitami v přímém kontaktu a chceme být maximálně transparentní a posílit vzájemnou důvěru. Věřím, že se nám podaří dostát našim společným závazkům a zodpovědnosti za zajištění konce palivového cyklu a najít finální lokalitu pro úložiště, která bude nejlépe splňovat přísná kritéria, především však bezpečnost,“ uvedl v roce 2021. Například ve Švédsku na podzim 2020 zastupitelstvo obce Östhammar s tamní výstavbou plánovaného hlubinného úložiště souhlasilo. Lokalita výstavby byla vybrána v roce 2009.
Vyjádření experta
Předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová [6] v odpovědi na otázku Seznam Zpráv, zda je v Evropě možné uskutečnit vysoké cíle na snižování emisí bez jádra, uvedla následující:
„Evropa, která z poloviny žádnou velkou afinitu k jádru nemá, čím víc dochází k tomu, že to možné nebude. Potenciál obnovitelných zdrojů je jedna věc, ale pozor na to, o jakém potenciálu vlastně mluvíme. Ten teoretický je jistě velký. Ale my se musíme dostat k odpovědi na otázku: Máme technologie, které jsou použitelné a spolehlivé v každodenním životě? A kdybychom na to měli technologie, což se třeba v průběhu třiceti čtyřiceti padesát let může změnit, zaplatíme to?
Tím se od teoretického potenciálu přes technologický a ekonomický dostáváme k tomu využitelnému. To už zase zatím při našich znalostech a schopnostech pro obnovitelné zdroje taková hitparáda není. Ale bude se to vyvíjet. Zatím takové pokroky, které by mě vedly k optimismu, nevidím.
Když se ale ten blok v Dukovanech nepostaví, byla by to, myslím, veliká chyba. Ale když se nepostaví, svět se nezboří. Co uděláme? Postavíme plynové elektrárny. Energetická strategie tak, jak ji určují naše podmínky, říká: Elektřinu budeme v 21. století vyrábět kombinací tří zdrojů: jádro, obnovitelné zdroje, plyn. A bavíme se o tom, jaký podíl bude ta která možnost mít. Takhle jednoduché a takhle složité to je.“
Zdroje a odkazy
[1] Evropská komise: Zelená dohoda pro Evropu
[2] Veřejnost o jaderné energetice – červen 2020
[3] LinkedIn Ladislava Kříže
[4] Vláda schválila návrh zákona pro přechod na nízkouhlíkovou energetiku
[5] Společné prohlášení zástupců obcí, občanů a spolků k hlubinnému úložišti radioaktivního odpadu a jeho potenciálnímu umístění na Vysočině
[6] LinkedIn Dany Drábové