Stále víc lidí na celém světě mohlo v uplynulých dekádách cestovat. Netýká se to jen Evropanů a jejich volného pohybu napříč starým kontinentem. S rostoucí životní úrovní, ale také díky stále většímu propojení světových ekonomik a relativně klidným mezinárodním podmínkám se zkrátka za hranice své rodné země podívalo mnohem víc lidí, než tomu bylo v uplynulých desetiletích. Rostoucí turismus ale naráží na limity, které probíhající klimatická změna navíc neustále zpřísňuje.
Ještě v roce 2019 se odhadovalo, že do roku 2030 vzroste počet návštěv cizích zemí na 1,8 miliard ročně. V roce 2005 to přitom bylo jen 770 milionů návštěv, tedy skoro o dvě třetiny méně. Častěji byly navštěvované především asijské regiony, Asie měla být do roku 2030 cílovou destinací pro celých 30 % mezinárodních cest. Bez zajímavosti ale nejsou ani blízkovýchodní a africké státy, kde se očekávalo ztrojnásobení příjezdů do roku 2030.
Příčiny rostoucího zájmu jsou různé, o čemž hezky vypovídá i to, kdo vlastně do daných zemí jezdí. Zatímco do blízkovýchodních regionů směřovalo víc lidí “odjinud”, tedy především ze států na americkém kontinentě a v Evropě, u všech ostatních regionů převládali cestující z toho samého regionu. Nejvíc návštěvníků v Evropě (asi 85 %) tedy pochází z evropských států, podobné je to i u asijských a amerických, ale i afrických států. Data se přitom týkají čistě návštěvníků, které lze označit za turisty. Nejsou v nich tedy zahrnutí lidé, kteří do jiného státu cestují za prací nebo za studiem.
Letadlem stále častěji, na Blízkém východě překvapují vlaky
Tři z pěti turistických návštěv přitom začínaly na letišti. Letadlem se celkově přepravovalo asi 60 % cestujících, autem jen okolo 30 %. Do budoucna se navíc odhaduje ještě výraznější nárůst letecké dopravy, v důsledku čehož by osobní automobilová doprava měla v roce 2030 představovat jen asi čtvrtinu veškerého turistického ruchu.
Specifická je pak Evropa, kde je cestování letadlem i autem zastoupené zhruba stejně. Je to snadno vysvětlitelné, díky tomu, že evropské státy nemají mezi sebou hraniční kontroly, je cestování autem zkrátka pohodlné. Naopak třeba v africkém regionu je i pro návštěvu sousedního státu nejběžnějším dopravním prostředkem letadlo, takhle se uskuteční asi 93 % cest v regionu.
Za pozornost stojí taky relativně vysoká obliba cestování vlakem v rámci států Blízkého východu, kde se navíc do roku 2030 očekávalo další posílení. Naopak cesta autobusem je typická pro Evropu a z hlediska dalšího vývoje se pro ni nerýsuje nijak zásadní budoucnost, její podíl by měl globálně spíš klesat.
Oficiální strategie sází na ukládání uhlíku
Když v roce 2015 státy celého světa podepsaly Pařížskou úmluvu, ve které se zavázaly snížit emise CO2 tak, aby udržely nárůst teploty na planetě pod 2 °C, vznikly kromě národních strategií pro snižování emisí taky strategie oborové. Jedna z nich se věnuje i turismu, respektive otázce, jak udělat cestování ve stále větším počtu klimaticky udržitelné.
Základním východiskem je snížení emisí z dopravy. V roce 2016 dosáhly emise spojené s cestováním, přesněji se samotnou dopravou, 1,6 miliard tun ekvivalentu CO2 a na celkových globálních emisích skleníkových plynů se podílely z 5 %. Podle dat z roku 2005 pocházelo asi 40 % emisí z letecké dopravy, 32 % pak z jízdy autem.
Pokud by turismus opravdu narůstal tak, jak předpokládají analýzy, vyrostly by emise CO2 do roku 2030 o další čtvrtinu. Světová organizace cestovního ruchu proto přišla s vlastní iniciativou, jak tuhle bilanci zlepšit. Její vize stojí na třech pilířích: za prvé, doporučuje svým členům efektivnější řízení na základě dat o reálných emisích, za druhé předpokládá rostoucí zastoupení nízkoemisní mobility a za třetí podporuje odbourávání uhlíku.
Právě prostřednictvím takzvaných “carbon captures” postupů by celý sektor měl snížit své emise o 50 % do roku 2030. Tenhle přístup se ale obecně setkává s kritikou odborných a neziskových organizací, které upozorňují na to, že v podobných projektech je často těžké změřit, jaký je reálný přínos ke snižování emisí, a schová se do nich leckdy i zjevný greenwashing. Odbourávání uhlíku může totiž znamenat třeba sázení stromů, které CO2 z atmosféry absorbují přirozeně. Jenže u stromů záleží na tom, kde přesně se sází a jaký bude jejich další osud.
Připomeňte si, jak se mění klima u nás, v rozhovoru s Pavlem Zahradníčkem:
Klima není jen o emisích. Problémy souvisí i s intenzivní dopravou a vylidňováním center
Jedna věc je ale na oficiální “vizi udržitelného turismu” výrazně pozitivní. Upozorňuje totiž i na další oblasti, ve kterých se cestování a klimatická změna potkávají. Řešení emisí CO2 z turistické dopravy je totiž vlastně ještě ta jednodušší část problému. Tyto emise se totiž dají jednak změřit, jednak omezit díky šetrnějším technologiím, jako jsou nová nízkoemisní paliva nebo elektromobilita. Horší je to ale s nepřímými dopady intenzivního turismu na místa, kde dochází k vysoké koncentraci lidí. Takzvaný overtourismus totiž například zintenzivňuje dopravní provoz v často navštěvovaných městech.
V jeho důsledku taky může docházet k vysídlování center měst, a nedostatek místních obyvatel může vést k tomu, že se infrastruktura nepřizpůsobuje měnícím se klimatickým podmínkám. Jednoduše řečeno, v centrech měst pak nevznikají zelené zóny, chybí stín, pitná voda, vybetonované parkovací plochy ještě dál zvyšují pocitovou teplotu. Detailní měření vztahu turismu, nebo spíš “overturismu”, a adaptačních či mitigačních opatření v souvislosti se změnou klimatu, se pak musí dělat v zásadě lokalitu po lokalitě, klíčovou roli v tom hrají jednotlivé radnice a samosprávy.
Některé lokality se tím ale intenzivně zabývají, známé jsou třeba Filipíny, které omezily vstup turistů na některé ostrovy a pláže, aby tamní příroda dostala prostor pro regeneraci. Tasmánské ostrovy zase už několik let rozvíjejí systém, který monitoruje pohyb turistů skrze dobrovolně používanou aplikaci. Ta ve výsledku ukazuje vytížení jednotlivých lokalit a umožňuje úřadům nejen rychle řešit potenciální problémy, ale i včas posílit případná preventivní opatření. Ještě sofistikovaněji na to jde Londýn, který pracuje s anonymizovanými daty o platbách kartou nebo ubytování přes AirBnb.
Dovolená může vypadat i tak, že odjedete sázet stromy do Indie
Samostatnou kapitolou je pak dopad klimatické změny na pověst jednotlivých turistických lokalit. Například italské a řecké nekontrolovatelné požáry v loňském roce vedly nejen k tomu, že se část lidí rozhodla odjet jinam, ale nechaly za sebou i jizvy na krajině, které se budou několik let hojit. V lepším případě, protože v horším scénáři se může stát, že se oheň zase vrátí. Podobný efekt ale umí mít i povodně nebo tornáda, u přímořských států zase znečištěné pláže.
Celkově tak bude potřeba počítat s tím, že cestování v časech klimatické změny bude vypadat jinak. Zatím se docela daří třeba projektům, které se snaží ukazovat tradiční lokality v jiném světle, turisty místo k historickému centru vedou k moderní architektuře na periferii. Populární je také mikrodestinační management, kdy nejde o návštěvnost určitého regionu, ale přímo konkrétních míst, které by lidé třeba při obvyklém průběhu neobjevili.
A pak je tu důraz na samotnou udržitelnost dovolenkového programu, který nahrává třeba agroturistice (pobytu nebo i práci na farmě) a oživuje i koncept dovolené spojené s environmentální dobrovolnictvím. Takhle se dá organizovaně odjet pomáhat třeba do Latinské Ameriky, mapovat šelmy v amazonském pralese nebo sázet stromy do Indie.
